Budapešťská péefka tehdy brala jen jako hezkou upomínku na pět let, která s manželem ve městě na Dunaji pracovně strávili.

„Dokonce jsem z nich pečlivě odstranila texty s přáním, čehož dnes samozřejmě lituji. Sbírat novoročenky jsem se totiž rozhodla až o několik let později, když mi k novému roku přišlo přání s reprodukcí mého oblíbeného obrazu Zimní noc Aloise Kosárka. Pohlednici s touto reprodukcí jsem spolu s dalšími obrazovými pohlednicemi již doma měla, a tak jsem se začala pídit po dalších podobných novoročenkách.

Záhy jsem zjistila, že existují i jiné zajímavé typy. Víte, dobrá novoročenka je vlastně dárkem, který by měl potěšit — přitom nemusí stát stovky nebo tisíce korun, stačí hezký obrázek, vtipný nápad,“ svěřuje se sběratelka, která má ke svému oboru jedinou výhradu: „Podstatná část přírůstků se mi pochopitelně nahrne vždy kolem přelomu roku. Tehdy mi novoročenky chodí po stovkách.

Nějaký čas pak tu nadílku třídím a ukládám do krabic. Ovšem když jsem s tím hotová, zbytek roku nemám, jak se říká, do čeho píchnout. V červenci vám péefku sotva někdo pošle a shánět sběratele ochotného směnit obrázek zasněžené krajinky či města s přáním k novému roku se vám v parném létě taky nechce.

Tak alespoň vymýšlím, jak sbírku nově uspořádat. Jednou novoročenky řadím podle zemí — zatím jich je 32, mám péefky z Austrálie, Japonska, Severní i Jižní Koreje, z celé Evropy, USA, bývalého SSSR, z Kanady, Turecka, Bolívie, Thajska…

Jindy je srovnám s reprodukcemi obrazů podle malířů nebo podle netradičních materiálů. Jenže ani to mě neuspokojuje, a tak jsem se začala věnovat i dalším sběratelským komoditám.

Shromáždila jsem například již slušnou kolekci miniparfémů, další moji sběratelskou aktivitou je zkompletovat katalog suvenýrů, které letecká společnost KLM nabízí na palubě svých letadel.

Jsou to keramické modely holandských domů, které opravdu stojí a každý má svou konkrétní adresu. Uvnitř navíc skrývají lahvičku s likérem Bols. Vozí mi je syn a zatím jich z celkových 85 kusů mám 23, tak se asi ještě hodně nalítá,“ říká sběratelka.

Střípky z historie péefek

Také o novoročenkách platí rčení, že je znali „již staří...“, tentokrát Egypťané. Už před tisíciletími si k novému roku posílali brouka Skarabea, jenž měl obdarovanému přinášet štěstí. Nešlo o živý exemplář posvátného hmyzu, nýbrž o dílko ze zlata či drahých kamenů, zejména z tyrkysu, který se za vlády faraonů v Egyptě těžil.

Latinkou psaná přání k novému roku se objevila kolem roku 1607. Byla to vlastně dřevěná razítka s vyrytým textem a zdobením, kterými se přání obtisklo na papír většího formátu, přičemž celá rubová strana byla vyhrazena pro adresu osoby, která v nastávajícím roce ke štěstí přijít měla.

Kolem roku 1815 se objevila i přání s pohyblivými prvky — postavička například kynula do nového roku papírovou ručičkou.

Dřevěná tiskátka se časem zdokonalovala, přibývalo ozdob, ornamentů a dřevo nahradily modernější kovové rycí materiály.

Později začaly vznikat novoročenky z perleti, vyvedené na hedvábí, vyšívané nití, zhotovené z korálků, slámy či dalších materiálů.

V 19. století se novoročenkám na českém území říkalo „lístky omluvné“, protože příslušníci vyšších kruhů se zasláním novoročenky omlouvali z různých společenských akcí, s nimiž se vždy s koncem roku roztrhnul pytel. Jedním z průkopníků tohoto společenského vynálezu byl hrabě Karel Chotek (1783–1868), který se dokonce rozhodl novoročenky ekonomicky využít ku obecnému prospěchu – zisk z prodeje věnoval na dobročinné účely. Poprvé se tak stalo v roce 1827.

Pro novoroční přání japonská pošta dokonce zřizuje zvláštní poštovní schránky, aby se přání nepletla s obvyklou poštou a všechny zásilky došly bez zbytečného zpoždění.

Zapálenými novoročenkáři jsou Japonci. Například v roce 1995 se v zemi vycházejícího slunce prodalo na 35 miliard péefek! Často mají podobu číslovaných losů a jsou tedy skutečnými poukázkami na štěstí: Jejich adresát může v novém roce ve slosování vyhrát zajímavou cenu.

Foto autor