Hrnky a nočníky, džbány a konvice, pekáče a pánve, poklice a bandasky, krabičky, mísy, cedule, talíře. Oči žasnou nad tou smaltovanou přehlídkou dobové krásy v pozoruhodném Muzejíčku smaltu v Netvořicích.
Milé Muzejíčko smaltu objevíte v Netvořicích na Benešovsku ve středních Čechách. Založila ho Jindra Šmídová. Svůj vztah ke smaltu si začala utvářet už během studií sklářské školy v Železném Brodě. Před několika lety představila s manželovou pomocí svou pozoruhodnou sbírku.
„Smaltované nádobí mám ráda, je pestré, veselé a každý kus je vlastně originál,“ vysvětluje Jindra Šmídová.
Nádobí ve stodole
„Mé sbírání začalo tím, že jsem manželovi pořídila smaltovaný hrníček. Doma pak postupně přibývaly další věci, až už to všechno nebylo kam dávat. A tak jsme se rozhodli udělat z nejzajímavějších kousků sbírky stálou výstavu v podkroví naší stodoly.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Máme tu také sálek, kde občas pořádáme výstavy a několikrát za rok tu hrají divadlo ochotníci z okolí Netvořic,“ dodává Jindra.
Expozice muzea je zaměřena výhradně na smaltované zboží, které vznikalo na československém území, a to už za Rakouska-Uherska.
„Kromě výrobků z doby habsburského mocnářství máme v muzeu smaltované předměty především z první poloviny dvacátého století, kdy se smaltérství velice rozvíjelo. Po znárodnění však mnoho smaltoven zaniklo. Produkce zboží časem ztratila pestrost a osobitost.
Nejmladší kousky sbírky pocházejí ze sedmdesátých let minulého století. Tehdy se začaly používat ke zdobení obtisky a smaltované předměty tím přišly o půvab a originalitu,“ říká Jindra Šmídová.
obrázek z archivu ireceptar.cz
V sbírce má také komplet trychtýřů, který dostala darem a jehož účel není zatím zcela zřejmý. Sloužil k louhování bylinek nebo k lisování ovoce? Podívejte se a zkuste hádanku rozluštit.
Víte, co je smalt?
Technologie výroby smaltovaného zboží se podobá zdobení keramiky a porcelánu glazurou — nanesená poleva se zahřeje na vysokou teplotu, aby vytvořila hladký, pevný povlak a spojila se s povrchem zdobeného předmětu.
Smalt je vlastně speciální sklovina, kterou si majitelé smaltoven často připravovali podle vlastních receptur. Složení tajili a předávali z generace na generaci.
Sklovinu utavili a vlili do studené vody, kde popraskala. Takovou sklovinu – fritu – pak rozemleli v kulových mlýnech na jemný skelný prášek.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Ten poté smísili s různými tavidly a vodou. Vzniklou kaši (břečku) nanesli na kovový předmět, nechali zaschnout a poté vypálili v peci, kde se přeměnila ve vrstvu skla.
Smaltovací kaše se připravovaly v různých barvách.
Brněnský smaltér Eduard Bartelmus v roce 1860 začal na železné předměty určené ke smaltování nanášet speciální základní vrstvu skloviny s přídavkem kobaltu nebo niklu, která při vysokých teplotách získala velmi řídkou konzistenci.
Přes tuto vrstvu tedy mohly unikat plyny, které v železe při vypalování vznikají. Sklovina si proto po vychladnutí uchovala hladký neporušený povrch, který dobře přilnul k podkladu.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Efektního mramorování se docílilo smícháním barevných smaltů s přídavkem vody a oleje.
Kromě namáčení a polévání se barevné smalty nanášely klasicky štětcem, později se nastřikovaly přes šablony.
Přijeďte se do Muzejíčka smaltu v Netvořicích podívat osobně (po předchozí dohodě s Jindrou Šmídovou, telefon 776 151 343).
Foto Jan Malý
