Na světě totiž neexistuje podobný pořad s tolika díly, který autorsky vytvořil a moderoval jediný člověk s tak malým a takřka neměnným štábem − počet natočených a odvysílaných dílů překročil číslo 530.

Rodák z Lipnice nad Sázavou chtěl být v dětství promítačem, proto vystudoval střední filmařskou školu v Čimelicích.

Několik následujících let pracoval v barrandovském studiu jako asistent produkce a asistent režie a poté se stal archivářem-historikem Národního filmového archivu.

Film se mu stal celoživotní profesí, kterou však vykonával s neutuchajícím zápalem filmového nadšence.

Zmizelá hříbata filmového nadšence

Málokdo však ví, že Karel Čáslavský kromě filmového koně „pásl“ v životě další hříbata.

Námořníkovy láhve

„Sbíral jsem likérové a vinné etikety − základem sbírky byla krásná etiketa Staré myslivecké, která mi natolik padla do oka, že jsem neváhal a odmočil ji z láhve vytažené z popelnice. To bylo v roce 1977 a záhy jsem zjistil, že existuje Klub sběratelů kuriozit a stal jsem se jeho členem.

Velmi brzy jsem pochopil, že vinných etiket vzniká na světě každý rok takové množství, že prostě nemám šanci je všechny získat, a tak jsem se omezil na likérové etikety. Soustředil jsem se na českou klasiku, jako jsou třeba višňovka, kontušovka, čert, kmínka, ze zahraničních jsem se zaměřil na pět základních druhů: skotskou whisky, zámořské rumy, vodku, gin a brandy/koňak.

Přírůstky jsem tehdy podobně jako jiní sběratelé etiket získával tak, že jsem kdesi pokoutně sehnal adresář firem a jako ztroskotavší námořník hází do oceánu zašpuntovanou láhev s prosbou o pomoc, rozesílal jsem firmám dopisy, zda by neposlaly nějaké etikety svých výrobků.

Dost často nic nepřišlo, zhusta asi proto, že i mezi našimi celníky byli sběratelé. Zato když jsem ve schránce objevil obálku třeba z Kanady naditou kýženými poklady, prožíval jsem malé sběratelské Vánoce: toho materiálu do sbírky a ta spousta duplicitních kousků na výměny!“

Taneční pořádky a pohlednice

„Nápadů na to, co sbírat, jsem měl víc − například hlavičky zahraničních novin. Ovšem sehnat tehdy třeba íránské noviny nebylo snadné, tak jsem to vzdal. Ale pokud vím, dnes se tomu několik českých sběratelů věnuje, i když získat nový přírůstek z některých zemí je prý i dnes stále problém.

Také jsem nashromáždil malou kolekci takzvaných tanečních pořádků z konce devatenáctého století. Tuto instituci už dnes zná málokdo – byly to kartičky s vytištěným pořadím tanců. Dámy si do této kartičky umístěné ve výstřihu plesové róby tužtičkou zavěšenou k tanečnímu pořádku zapisovaly k jednotlivým tancům jména tanečníků, kteří si tanec zadali.

Vytvořil jsem také sbírku zahrnující několik tisíc historických pohlednic − zaměřil jsem se na obrázky náměstí českých a moravských měst. Zajímavé je, že vesměs byly pořízeny stejnou technikou, fotografové zvládali i širokoúhlé záběry, na kterých se nekácely budovy. Dávno před kouzlením s obrázky v počítači dokázali vytvořit jeden obrázek ze dvou záběrů, vmontovat do záběru dodatečně postavy lidí, automobily…

Měli na to asi i nějaký mustr, takže stejnou skupinku dětí můžete pozorovat tu v Jičíně, tam zase v Děčíně i v mnoha dalších městech. Zjistíte třeba, že stejný automobil objel téměř celou republiku.

Velmi pozoruhodné pro oko současníka jsou i pohlednice, jejichž autoři projektovali do obrázku konkrétního místa jeho budoucnost, takže můžete vidět, jak na skoro sto let starém pohledu nějaké vísky jezdí tramvaje, kolem se řítí futuristické rychlovlaky a nad nimi se vznášejí balóny, či se prohánějí zvláštní létající monstra.“

Hledání dávných okamžiků

„A historicky cenné a zajímavé je i to, že pohlednice pořízené v průběhu let z jednoho místa zachycují, jak se to město měnilo. Kolikrát mi tím moje pohlednice pomohly v práci, kdy jsem měl v archivu identifikovat, jaké místo je na filmu zachyceno. Na prohlížecím stole jsem si na průsvitný papír jednoduše obkreslil třeba profil kostelní věže, a doma jsem to pak porovnával s obrázky na pohlednicích.

Prostě mě vždy zajímala vizuální a výtvarná stránka věcí, a když mě zaujaly, tak jsem je začal sbírat. Vždyť i filmy, které mě provází od útlého mládí, jsou vlastně pohyblivé obrázky zachycující zmizelé okamžiky,“ říká muž s vynikající vizuální pamětí, který si tvář spatřenou na filmovém záběru dokáže vybavit a identifikovat podle ní jejího nositele v jiném filmu třeba i po dvaceti letech.

Všeho do času

„Největší hodnotu měla moje sbírka etiket, jichž jsem za více než dvacet let nashromáždil kolem třiceti tisíc a vypracoval jsem se tak u nás, tuším, na třetí místo. Jenže všeho do času, po roce 1990, kdy se rozjel cyklus Hledání ztraceného času, mi přibylo tolik práce, že už jsem se sbírání nemohl věnovat tak, jak bych si představoval. Tak jsem sbírku postupně rozpustil a výrazně tak obohatil sbírky některých mých kolegů. Nechal jsem si jen klasické české likéry.

Podobný osud potkal před časem i moji sbírku pohlednic, kompletní mám jen taneční pořádky, kterých není tolik. Z podobných důvodů, jaké jsem měl já, přestalo se sbíráním víc lidí. Do roku 1990 u nás sběratelství zkrátka kvetlo, protože vlastně nebylo pořádně co na práci.“

Foto Karel Čáslavský, archiv a autor

Znalec filmové historie, odborný filmový poradce a spolutvůrce několika oblíbených televizních pořadů Karel Čáslavský zemřel v pětasedmdesáti letech 2. ledna roku 2013.