„Táta původně sbíral odznaky a předměty spojené s armádou. Jenže takových sběratelů bylo mnoho, a tak otec v sedmdesátých letech usoudil, že by mohl sbírat něco méně ‚profláknutého‘.

Když se mu do ruky dostalo několik našich armádních knoflíků se zkříženými římskými meči, u nichž zjistil, že se v detailech odlišují, bylo rozhodnuto,“ vypráví Ivo Tomáš mladší.

Československé armádní knoflíky se zkříženými římskými meči byly zavedeny v roce 1930. Během války byly vyráběny v Anglii, Francii či Sovětském svazu, a tak se lišily použitým materiálem i provedením. V originále mají meče rukojeti dole a levý meč překrývá pravý. Mnohdy se překrývaly opačně (knoflík vlevo). Sbírka otce a syna Ivo Tomášů, založená v roce 1974, obsahuje na 200 různých variant originálu.

„Když jsem už poměrně rozsáhlou sbírku v 90. letech převzal, zaujalo mě hlavně to, že každý z těch v první řadě účelových předmětů má svůj půvab a především historii, příběh. Proto se zaměřuji zejména na tuto stránku; snažím se zjistit co nejvíc o jednotlivých přírůstcích a historii celého oboru,“ říká Ivo Tomáš.

V rodinné sbírce, kterou Klub sběratelů kuriozit v roce 2003 ocenil titulem Pozoruhodná sbírka, nechybí ani produkce dalších evropských zemí.

„Zajímají mě především knoflíky vyrobené na území spojeném s naší historií, tedy nejen v Čechách a na Moravě, ale i v zemích Rakousko–Uherské monarchie. Materiálu mám už tolik, že se chystám vydat o uniformních knoflících knížku.

Exponáty jsou ve sbírce členěny do dvou základních skupin:

  1. Uniformní knoflíky ozbrojených složek,
  2. Uniformní knoflíky složek civilních.

Tyto skupiny se dále člení do dalších kategorií, jako jsou například knoflíky armádní, policejní, námořní, knoflíky leteckých společností, železnic a ostatní dopravy, knoflíky se znaky šlechtických rodů, podniků, spolků a podobně,“ prozrazuje Ivo Tomáš, povoláním výtvarník a designér.

Troška spínací historie

Různá oděvní spínadla lidé používali již v době kamenné. Nejstarší primitivní knoflík doplněný jehlicí (fibulí) je doložen ze starší doby bronzové (1800—1700 př. n. l.). Měl však pouze dekorativní funkci. Jako praktické oděvní spínadlo začíná knoflík sloužit až ve 12.—13. století. Vrcholem je v tomto směru období rokoka, kdy kabátce a vesty zdobilo až 70 knoflíků. Prim přitom hrály livreje služebnictva šlechtických rodů, stranou však nezůstaly ani armádní uniformy, oděvy duchovenstva či později bohatého měšťanstva.

Knoflík zároveň plní i funkci označení určujícího příslušnost nositele ke konkrétnímu šlechtickému dvoru, vojsku, jednotce, zbrani apod. Tuto funkci pak později přebírají i knoflíky civilních uniforem.

Klasický uniformní knoflík je převážně vyrobený z mosazného plechu. Vrchní lícová vrstva je ražená z kovové matrice a pro honosnější uniformy je pozlacená. Spodní vrstva je opatřena očkem a obvykle nese i označení výrobce. Vyráběly se ovšem i levnější knoflíky lité z kovu nebo ze skla s následnou barevnou úpravou.

Zlatá éra knoflíků končí zhruba koncem 19. století, kdy nastupuje průmyslová výroba potlačující pestrost a řemeslnou originalitu výrobků. Výrobu často ovlivňovala i politika — například poté, co byl v roce 1960 nad SSSR sestřelen pilot amerického špionážního letounu F. G. Powers, USA vypověděly pro ČSR tzv. doložku nejvyšších výhod, mj. na dovoz módních skleněných knoflíků.

Fatální propad odbytu pak československé sklářské firmy přežily díky tomu, že sklárna ve Smržovce začala vyrábět uniformní knoflíky ze skla místo z obvyklého mosazného plechu, jehož byl nedostatek.

V Česku má výroba největší tradici v severních Čechách (Tisá, Petrovice u Děčína), na Jablonecku a v Bílovci u Nového Jičína.

Příběh ošoupaného livrejového knoflíku

Zdobí jej erby manželů Kateřiny Frederiky Vilemíny Benigny, vévodkyně Zaháňské (1781—1839) a Karla Rudolfa, hraběte ze Schulenburgu (1788—1856). Vévodkyně Zaháňská se stala předlohou „paní kněžny“ z Babičky Boženy Němcové.

Osudy bohaté, vzdělané, půvabné a inteligentní Kateřiny Vilemíny jsou však mnohem barvitější, než jak ji známe ze zmíněné knížky. Šarmantní šlechtična byla třikrát vdaná a měla i několik mimomanželských vztahů. Jediné dítě, dcera Gustava, byla plodem jednoho z nich, otcem byl bývalý milenec její matky, švédský generál Gustav Armfelt. Po obtížném porodu se však Kateřina Vilemína stala neplodnou.

Proslulý byl také její milenecký poměr s jedním z nejvlivnějších diplomatů té doby, knížetem Klemensem Lotharem Metternichem, který se kvůli ní dát rozvést, ale sňatek s ní odmítl, ač o to usilovala. Soužití s prvním manželem skončilo rozvodem po necelých pěti letech, s druhým dokonce po roce.

Až třetí manželský svazek, který vévodkyně Zaháňská ve svých osmatřiceti letech uzavřela se správcem rodového majetku, již zmíněným hrabětem Schulenburgem, byl celkem vydařený. Svědčí o tom i značné opotřebení livrejového knoflíku s vyobrazením erbů obou šechtických rodů. Na uniformách služebnictva či zaměstnanců vydržely poměrně dlouho — také toto manželství vévodkyně Zaháňské skončilo po jedenácti letech rozchodem a to ze společensko-náboženských důvodů.

Mimochodem, někteří badatelé se domnívají, že Božena Němcová mohla být nemanželskou dcerou Dorothey, nejmladší sestry Kateřiny Vilemíny. „Paní kněžna“ z Ratibořického zámku by tak vlastně byla spisovatelčinou tetou.

Další zajímavé informace najdete na sběratelově webu.

Foto autor