Zejména tlakové petrolejové vařiče, tzv. primusy, se ve své době staly nepostradatelné pro všechny, kdo pobývají v přírodě, ať už ze záliby, či kvůli své profesi: pro trempy, horolezce, vojáky, cestovatele a další. Skvěle se uplatnily například na dobyvatelských výpravách na oba zemské póly.

Zlatavé skvosty

„Na první malý skládací primus jsem narazil na půdě, když jsem se přestěhoval do kolonie Na Krejcárku v Praze pod Žižkovem,“ vypráví sběratel Vladislav Dočkal. „Vařič byl hodně zašlý, vyčistil jsem ho a on úžasně prokouknul. Pro tyto přístroje je typickým materiálem mosaz, která se dá snadno vyleštit do krásného zlatavého lesku. Hrozně se mi to líbilo, a když jsem později narazil na další zašlý mosazný skvost, očistu jsem zopakoval.

Pak následovaly další k původnímu lesku navrácené klenoty, a já najednou zjistil, že je ze mě sběratel. Velká část přístrojů v mé sbírce je funkční — některé jsem dokonce nějaký čas používal. Jsou v podstatě nezničitelné, zubu času podléhá pouze kožené těsnění pumpiček a to se dá snadno nahradit novým,“ říká tvůrce jedinečné sbírky a dodává: „Nové přírůstky přibývají pomalu, jsem odkázaný jen na bazary nebo na internetové aukce.“

Primus znamená první

První tlakový vařič na petrolej vyvinul ve Švédsku koncem 19. století F. W. Lindqvist. Jeho vynález se pod názvem Primus (latinsky první) začal vyrábět v roce 1892, brzy si získal velkou oblibu a není divu, že posléze jej následovaly další typy. Na stejném principu se posléze začaly vyrábět i nahřívací lampy, svítidla či přenosná žárová topidla.

Slovo primus se pak stalo obecným označením tlakového petrolejového vařiče, a zařadilo se tak mezi slova jako lux (vysavač) či vadaska (zkoušečka síťového napětí), přestože tyto vařiče později začaly vyrábět i jiné firmy (ve Švédsku kromě firmy AB Primus například i firmy Optimus, Svea, v Čechách pak Meva).

Jak funguje tlakový přístroj na petrolej

Zapálení tlakového petrolejového vařiče, lampy či letlampy vyžaduje malý obřad, kdy je nejprve nutné do pánvičky pod hořákem nalít líh. Ten se zapálí a lihový plamen pak nahřeje labyrint hořáku.

Teprve poté, co líh dohoří, obsluha pumpičkou v nádrži s petrolejem natlakuje palivo, které pak v horkém labyrintu zplynuje a tryskou uniká do hořáku, kde se petrolejové výpary smíchají se vzduchem a po zapálení sirkou hoří typickým namodralým syčivým plamenem.

U tlakových světelných lamp pak petrolejový plamen rozžhaví do vysokého žáru speciální keramickou punčošku (podobně jako v klasické žárovce elektrický proud rozžhaví kovové vlákno).

  • Punčošky se vyráběly tak, že se z bavlněného vlákna utkaná punčoška máčela ve speciálním minerálním roztoku, který se nechal uschnout. Při vypálení pak bavlněná „kostra“ shořela a zůstal jen minerální „košíček“. Ten vydržel svítit velmi dlouho, ale byl křehký, a proto se s lampou muselo zacházet velmi opatrně.

I samotný provoz tlakových petrolejových vařičů a lamp nebyl jednoduchý. Aby petrolej správně v hořáku hořel klidným namodralým plamenem, bylo nutné správně regulovat tlak v nádobce. Pokud plamen začal skomírat, bylo nutné tlak pumpičkou zvýšit. Výkon se naopak snižoval upouštěcím ventilem, u letovacích lamp naopak uzavřením ventilu.

  • Před uvedením do provozu bylo také třeba jehlou, která byla dodávána v příslušenství spotřebiče, vyčistit trysku, případně u hořáku rozptylovač plamene.

Postupem doby se přístroje zdokonalovaly a jako palivo se používal i kerosin a technický benzin.

S rozšířením kapalného propan–butanu jako paliva u přenosných vařičů tlakové petrolejové přístroje ustoupily, přestože například v Indii či v dalších asijských zemích se stále hojně vyrábějí a používají.

Foto autor