Stanislav Lovecký a slepičí rarita - menší vejce unitř většího
První kraslici — batikovanou — dostal od babičky ze Vnorov. „Bylo mi pět a měl jsem z ní velikou radost. Začal jsem proto sbírat další a další. Několik kraslic mi sehnali rodiče, něco poslala teta z Vacenovic, další jsem nosil ze šlahaček,“ vzpomíná Stanislav Lovecký, povoláním technik a dokumentarista Městského muzea ve Veselí nad Moravou, pobočky Masarykova muzea v Hodoníně.
Jeho sbírka utěšeně rostla. V dospělosti si pak korespondoval s malérečkami a jinými sběrateli, jezdil, vyměňoval. V činžovním domě zrovna moc místa nebylo, zvlášť když se panu Loveckému rozrostla i rodina. Křehká vajíčka slepičí, husí, křepelčí i pštrosí — často hotová umělecká díla — také nemohl uložit kdekoliv. Naštěstí vymyslel skladný systém polic na stěně a kraslice ukládal po pěti do papírových krabiček, náležitě popsaných. Takže na ně stačil prostor 2x3 metry.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Dnes bydlí v rodinném domku a speciální sbírku má ve své pracovně. A když si někdo vzpomene, že chce vidět slámovou kraslici na husím vajíčku, hned ví, kam sáhnout. Už mnohokrát stěhoval svůj poklad na výstavy a ještě se ani jedno vajíčko nerozbilo. Za léta sbírání už také poznal, že i kraslice podléhají módním trendům.
husí děrovaná vejce
„Moderní jsou vrtané, drátované nebo polepené přírodními materiály, například půlenou čočkou a dalšími luštěninami. Jsou velice líbivé, ale samozřejmě — klasika je klasika,“ dodává.
pštrosí kraslice
V jeho sbírce najdeme obojí: kraslice škrábané, vyvrtávané, malované, leptané, zdobené drátkem, slámou, jezerní sítinou, krajkou… Vedle českých a moravských získal exempláře z Bulharska, Slovenska, Francie, Německa a Nového Zélandu. A může se pochlubit i jednou raritou, opravdovou hříčkou přírody. Slepičím vajíčkem, ve kterém bylo pod skořápkou ještě jedno menší.
Foto Stanislav Lovecký
