Tramping
Čeští chataři vlastně vznikli z prvorepublikových trampů. Nejaktivnější byli v okolí Prahy. Vydávali se o víkendech do Prokopského údolí, na Zbraslav i dál proti proudu Velké řeky (Vltavy). Přespávali pod širákem a později začali stavět různé přístřešky a sruby. A zakládat osady, protože společně je lidem veseleji.
Díky dostatku materiálu vyrůstaly pod Mravenčí skálou chaty jako houby po dešti.
Začala to Ztracenka
Nejstarší byla osada Ztracená naděje u Svatojánských proudů staré Vltavy. Roku 1918 začala jezdit do starého vodáckého kempu pod Mravenčí skálou parta šesti trampů. Říkali si Divočáci a své oblíbené místo nazvali Vydří tábořiště a později podle povídky Breta Harta (Roaring Camp) Tábor řvavých. Ještě téhož roku se domluvili s partou Hopsajících dervišů, kteří se scházeli na pražském Žofíně, a založili první opravdovou trampskou osadu. O rok později dostala podle americké kovbojky Údolí ztracené naděje jméno Lost Hope — Ztracená naděje.
Díky dostatku materiálu vyrůstaly pod Mravenčí skálou chaty jako houby po dešti. Byly to zpočátku jen prkenné boudy, ale pak po kanadském vzoru i roubené sruby, z nichž některé se zachovaly dodnes. Jarní ledy v roce 1929 však polovinu osady zpustošily. Postižení se nevzdali a přesunuli své chatičky o pár desítek metrů výš. V roce 1940 přišla další ledová nadílka, která poškodila Ztracenku i nedaleko ležící Štěchovice. Ovšem ani tato pohroma osadníky nezlomila.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Když se trampové usadili
Ztracenka samozřejmě nezůstala osamocená. Za první republiky vznikaly trampské osady i na Kocábě alias Hadí řece (Kansas, Maják, Louisiana, Askalona), Sázavě (Minesotta, Proudy), Berounce, ale také na moravské Jihlávce a jinde. Stavělo se nejen na březích řek, ale také na stráních a na skalách. Trampové si vytvořili vlastní svět plný romantiky, ve kterém si všichni byli rovni.
Po druhé světové válce začalo trampské hnutí stagnovat. První trampové už byli s přibývajícím věkem pohodlnější a trávili čas na osadě spíše rozšiřováním a zdokonalováním chat. S nástupem dalších generací se chataření změnilo v méně náročnou víkendovou rekreaci, která již s původní ideou splynutí s přírodou neměla mnoho společného. Z některých chatek se staly domy a v osadách se místo potlachů pořádají spíše diskotéky.
Ale objevil se další český fenomén: chalupaření. Bylo třeba zalidnit prázdné domy v oblasti vysídlených Sudet a ne všichni zde chtěli zakotvit natrvalo. Touze koupit na venkově chalupu a trávit takto volný čas v přírodě nahrála i politická situace, trampingu a skautingu nepřející.
Ani skautům režim příliš nepřál.
Se znaménkem plus
Klima po roce 1968 ještě víc podpořilo chuť lidí unikat z měst do soukromého prostředí a realizovat se při stavbě a údržbě chat a chalup. V 70. letech minulého století bylo postaveno až 8 000 nových rekreačních objektů ročně. Stále rostl i počet chátrajících venkovských stavení, která chalupáři zachránili před demolicí.
V letech 1970 až 1991 se počet rekreačních objektů v České republice zvýšil dvaapůlkrát, což nemá ve světě obdoby. Ke konci zmíněného období statistiky uvádějí 267 632 rekreačních objektů, z toho 213 865 chat. Od té doby se tento počet drží zhruba na stejné úrovni.
V současnosti přibývá spíše těch, kteří víkendová obydlí upravují na trvalé bydlení. Přenechávají městský byt dětem nebo vnoučatům a sami se na venkov stěhují, nebo chaty či chalupy pronajímají.
Je zajímavé, že se rodiny nezbavují venkovských příbytků ani při generační výměně. Nejen původní vlastníci, ale i jejich děti, které na chatě či chalupě prakticky vyrostly, si vytvořili k těmto místům silné citové vazby.
Ztracenka žije dál
Také osada nad Vltavou, jejíž divoké proudy se v roce 1944 proměnily v poklidné jezero Štěchovické přehrady, žije dál. I tady vyrostly další generace a do srubů, kde chyběl dorost, se přistěhovali noví osadníci. Ovšem inzerát: Prodám chatu na Ztracence, byste v novinách hledali marně. Šlo vždy výhradně o přátele, o lidi, u nichž byla záruka, že budou dál ctít trampský zákon. Stejným způsobem se tady zabydlel i šerif osady Franta Hacker.
Chata daleko od civilizace je snem mnoha lidí i dnes.
„Ztracenka — to je nepsaný životní styl, který jsme si vytvořili a rádi ho udržujeme,“ říká. „Jde o určité rituální prvky hlavně v souvislosti se slavnostními událostmi, ale také o to, že bezvýhradně dbáme na pořádek a neškodíme přírodě. Trampové po sobě všechno uklidí, to je pro ně svaté. Mezi nepsanými zákony je i vzájemná ohleduplnost: Když lidi chtějí žít pohromadě, jde vždycky o kompromisy,“ vysvětluje.
„Ztracenku jsem znal už od mládí, ale jezdil jsem po všech možných lokalitách a nechtěl zůstávat na jednom místě. I ten největší tulák však nakonec dostane chuť někde zakotvit. Mne sem přivábilo přátelství s Jardou Mottlem a s Čendou Kopáčkem,“ zasmutní František nad tím, že tito i mnozí další báječní lidé už do osady nikdy nepřijedou. Je stále stejná jako před devadesáti lety, jen les o něco víc skryl střechy chat. Na leckteré stříšce však probleskne solární panel, jiná svou soustavou antén nezapře, že se někteří zařídili na trvalé bydlení.
Také šerif dělal stavební úpravy, ale jen malé. „Stará veranda byla už shnilá, kdysi se totiž všechno stavělo jen do hlíny. Posadili jsme ji raději na piloty a udělali si tam sezení. Když přijede hodně kamarádů a kamarádek, líp se vejdeme. Spí se na matracích všude, kde je flíček. Máme sice nejmenší z chat, ale natěsná se k nám nejvíc lidí,“ směje se František.
šerif osady Franta Hacker
„Šerifování je spousta drobných úkonů, které vám nedopřejí klid. Sezonu na osadě zahajujeme o Velikonocích. Všichni se sejdeme v klubovně — vítáme nováčky a loučíme se s těmi, co odešli. Povíme si, co se za uplynulý rok udělalo, a pochválíme kamarády, kteří se o to nejvíc zasloužili. Taky plánujeme, co bychom měli opravit, vylepšit, zorganizovat...“
To prý bývá nekonečná debata. Ovšem existují určité jistoty: setkání na Den dětí, které je veselé a plné her, a pak oslavy jubileí. To se zapalují ze čtyř světa stran rituální ohně, u nichž se sejdou kamarádi ze široka daleka.
„Při velkém potlachu, jako byl třeba loni k devadesátinám osady, se samozřejmě vztyčuje i vlajka a zpívá stará trampská hymna Vlajka vzhůru letí. A když se zapálí oheň, zpívá se Osada stará zas. Je to vlastně italská melodie, kterou složil Di Capoa a Karel Vacek, taky Ztracenkář, k ní udělal text,“ upřesňuje šerif, který má jako kapelník skupiny KTO přes písničky přehled.
Na Ztracenku jezdí s kamarády také čtyřiadvacetiletý šerifův syn František a dcery z prvního manželství Blanka a Magda. „Obě holky žijí v Boloni, protože moje první žena měla otce Itala. Tramping a country milují, i když v Itálii je to neobvyklé. Já jsem od roku 1975 členem americké Country asociace a chodí mi od ní časopisy, které dcery vždycky odvezou a dělají v Itálii osvětu. Ale my Češi k tomu máme ze všech Evropanů nejblíž.“
Foto Kamil Varcoller
