V pořadu nazvaném Abeceda řemesel se zájemci mohli již seznámit s postupem činění kůží, s prací kožešníka, ševce, výrobce opasků, bičů, viděli zde, jak a z čeho se pletou ošatky a košíky, obaly demižonů.
Letos tu předvedou svůj um včelaři, drátenici, zvonkař, kovář a další.
Některé řemeslné techniky si návštěvníci programu mohou sami vyzkoušet a není vyloučeno, že právě tady poznají své budoucí hobby. Souběžně s ukázkami probíhá jarmark s rukodělnými výrobky.
Pletení z proutí
A co se návštěvníci Abecedy řemesel ve strážnickém skanzenu už dozvěděli? Například:
Vrbové proutí se sklízí v zimě
Pletení z proutí bylo všeobecně rozšířenou technikou a často je ovládali i běžní lidé. Mimo košíky, které jsou nejznámějším výrobkem z proutí, se často pletly také kufry, cestovní koše, ale také pletený nábytek.
Používalo se vrbové proutí
- bílé loupané,
- vařené načervenalé barvy,
a to podle velikosti výrobků
- celé,
- štípané.
Proutí se sklízí v zimě, následně se svazuje do otepí a postupně mízuje – dává se do vody, ve které zůstává tak dlouho, dokud nevyraší první lístky a pruty lze loupat.
Loupání se však provádí hned po vyjmutí z lázně, protože už za hodinu začíná kůra opět přisychat. Naloupané se pak suší venku, ale aby zůstalo pěkně bílé, musí se chránit před deštěm i prudkým sluncem.
Loubek se vyrábí z kořenů a kmenů
Pletení z loubku bylo především v oblastech s výskytem lesů. Na Moravě zejména na Valašsku a v oblasti Bílých Karpat – na Horňácku. Jednalo se především o výrobu misek, košů, sít a kulatých řešet, ale také lehátek – tzv. praščáků.
Loubek se získává především štípáním kořenů stromů, zejména smrku, nebo i kmenů jehličnatých, zřídka listnatých stromů.
Pro pletení z tohoto materiálu je zapotřebí dvou druhů loubků:
- osnovní (tzv. žebra)
- a zaplétací.
Loubky z borovicového dřeva vynikají světlostí a čistotou. Od kmene se oddělují kolmo podle letokruhů.
Ze slámy pletla celá rodina
Pletení ze slámy bylo známé na celém území republiky.V oblasti Slovácka se jím nejvíce zabývali v obcích Věteřov a Uhřice na Kyjovsku, ale také ve vsích v podhůří Bílých Karpat.
Koncem 19. století se v severní části Drahanské vysočiny – nejvíce v obci Lipová, rozšířilo splétání stébel do copánků - šňůr - a jejich sešívání. Tento druh pletení se uplatnil především na slaměných kloboucích a tzv. sotůrcích – taškách. Splétání šňůr ovládaly mnohdy celé rodiny – od dětí až po starce.
Základním materiálem pro výrobky ze slámy, byla cepem vymlácená žitná sláma, protože má nejdelší stébla. Sláma se zpracovávala různými technikami
- vázáním: povřísla nebo došky na střechy
- pletením ze svazku slámy a oplétáním svazku lýkem: ošatky na chleba aj.
- pletením copánků − šňůr
- výrobou slaměných ozdob
Pletení ze slámy
Pro orobinec se chodí po prvních mrazech
Orobinec roste v močálech a mělkých vodách rybníků jako víceletá rostlina, která tvoří rozsáhlé shluky. Orobinec má pevné jádro, které obepínají listy. Nejjemnější vlákno mají listy vnitřní. Právě ty se používají k pletení.
Orobinec se sklízí v zimě po prvních mrazech. Nažatý orobinec se nejdříve rozloží na břehu, aby proschl, pak se váže do otepí a ponechává v panácích na další doschnutí. Na Moravě roste nejvíce na Znojemsku. Zpracovává se:
- Stvol, z něhož se pletou především rohože.
- Tzv. úplet, který se nejprve vyrobí z listů, a poté se z něj vážou tašky a nejrůznější drobné předměty.
Krpce z kůže vepřové, ale i telecí, hovězí, beraní a kozí
Součást tradičního lidového oděvu jsou krpce, boty z vyčiněné kůže. Činění (tzv. s chlupem) trvá dva až tři týdny − z čerstvě stažené kůže oškrábe řemeslník pomocí ostrého nože tuk, zbytky masa a blan.
Pokud je kůže vyschlá, musí se namočit na několik dnů do vody.
Po oškrabání se kůže rozprostře a stejnoměrně posype kamencem a solí. Složí se masovou stranou k sobě do balíku a vloží do nádoby s trochou vody (aby kůže nevyschla) a nechá se asi 1 až 2 týdny.
Po vyjmutí se očistí zbytky kamence a soli a nechá se okapat, natře se emulzí a nechá schnout. Během schnutí se vytahuje a měkčí (škrabkou, v ruce, přes roh či provaz).
Po úplném uschnutí je možno kůži přebrousit.
Pro výrobu krpců byla nejvíce používána kůže vepřová, v menší míře také telecí, hovězí nebo kozí či beraní. Nejarchaičtějším typem obuvi vyráběným z kůže jsou právě krpce, jednoduše zřasená kůže, přichycená pomocí řemínků k noze. Takovou obuv nosili muži i ženy. Pro ženy se vyráběla z jemnějšího materiálu.
Výroba krpců
Kožich patřil do každého šatníku, někde i do postele
V minulosti byl kožešinový svrchní oděv základní součástí šatníku. Kožich si muži pořizovali pro celý život, sloužil dokonce pro více generací, neboť investice pro jeho pořízení byla značná.
Kožichy zhotovoval kožešník a prodával je na trzích, neboť i hrubé kožichy k pracovním příležitostem z méně kvalitních kůží museli zpracovat odborníci. Kožichy pro všední den zhotovené bez ozdob sloužily k hrubé práci venku a nakonec k přikrývání až do úplného zničení kožešiny.
Ke zhotovení kožichu sloužila kožešníkům ovčina buď přírodní nebo tónovaná do barvy perníku, obrácená kožešinou dovnitř. Vedle ovčích kožešin se uplatnily k výzdobě dražší kůže z lišky, kuny, ojediněle i z vydry.
Víte, co jsou lepačky?
Ze zbytků kůže krejčí vyrobil mimo jiné i plácačku – lepačku na mouchy. Z kůže vykrojil oválný tvar, který se pomocí drátku nebo provázku připevnil na tenkou paličku.
Z kůže se také vyráběly a vyrábějí bubny, v každém hospodářství byly kdysi potřeba sedlářské výrobky: postroje pro koně či krávy, chomouty, podklady, podpínky, náhřbetníky, opratě, podocasníky, ohlávky, uzdy, otěže, podbřišníky i ozdoby z kůže. Vizitkou každého řemenáře býval bič…
Text a foto Zdeněk Bobčík, archiv NULK