obrázek z archivu ireceptar.cz

Svatby, zvyky, tradice

Přicházíš si, ženichu, pro nevěstu? Nechceš jinou, lepší? Měla bych pro tebe starší, ale o to zkušenější a bohatší. Ne? A co tuhle? Dívenka jako poupátko! Ne? No, když jinak nedáš, tak pojď dál, zve družička ženicha do domu nevěsty na vínko a koláčky.

I dnes se tu a tam koná svatba v duchu lidové tradice.

Manželství ve v minulosti těšívalo mnohem větší úctě než dnes. Nejen kvůli křesťanské víře v manželskou svátost, ale přirozeně i z ekonomických důvodů. Volba partnera byla závažným rozhodnutím o své budoucnosti a o budoucnosti svých dětí. Také proto měla svatba svůj pevný řád a zejména na venkově býval sňatek událostí pro celou vesnici.

Svatba v máji, cesta na máry

Dodnes se páry vstupující do manželství vyhýbají květnu jako čert kříži. Svatba v máji, cesta na máry, říkávalo se, protože celé generace lidí pokládaly svatby uzavřené v tomto měsíci za nešťastné.

Naopak podzim svatebčané vyhledávali. Jako spousta jiných lidových zvyklostí to má své přirozené vysvětlení. Na podzim totiž končil hospodářský rok, zásoby na zimu byly pod střechou, a tak zbývalo i víc času na oslavu důležitého životního kroku. Dostatek času byl potřeba.

Závažnost chvíle oficiálního spojení života dvou lidí totiž v tradičním pojetí sňatku vyvažovalo bujaré veselím při svatební hostině. Napjaté okamžiky v kostele a tíhu odpovědnosti z vyslovení osudového slůvka souhlasu vystřídalo uvolnění, až z toho nazítří bolívala nejedna hlava jako střep.

Mnoho svateb se uzavíralo také na přelomu zimy a jara, tedy od ledna do dubna. Oblibu zimního či podzimního termínu posilovala i lidová rčení a víra v osudové štěstí. Říkalo se: Když se v září oženíš či vdáš, bohatství zaručeno máš. Nebo: Svatba na Nový rok – k věrnosti a lásce skok.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Družba v roli svatební agentury

Příbuzné, nejbližší sousedy a kmotry novomanželů zval na svatbu družba. Ten se také staral o vše, co bylo potřeba zařídit včetně svatební smlouvy a zařizování obřadu podle přání ženicha a jeho rodičů. Obvykle se o tuto službu žádal člověk, který měl s organizací svateb už zkušenosti. Vedle jiného dokázal upřesnit, které suroviny na přípravu hostiny a v jakém množství je třeba zaslat do domu nevěsty. Bývalo zvykem, že hostina se připravovala tam.

Podobnou roli jako družba měla i družička, často nevěstina nejlepší kamarádka. Když ženich v průvodu dorazil k domu nevěsty, aby svou nastávající odvedl k oltáři, bývala to právě družička, které s ním rozmlouvala. Měla za úkol symbolicky muže vyzkoušet, zda to se sňatkem myslí vážně, samozřejmě k pobavení všech přítomných. A poté ho pozvat do domu nevěstiných rodičů, aby si uvnitř snoubenku našel. Nevěsta byla obvykle někde schována. Družba pomáhal s hledáním. 

Když se tak stalo, pár dostal rodičovské požehnání. Pak družička doprovodila ženicha v průvodu pěšky či v kočáru ke kostelu. Nevěstu tam přivedl či přivezl nejstarší mládenec, mladý svobodný muž.

V předvečer svatby se ženich i nevěsta rozloučili se svými vrstevníky. Tomuto stále živému zvyku se tehdy říkalo stejně jako dnes − loučení se svobodou. Družičky uvily věnečky a ozdobily nevěstin dům, vozy, kočár a koně na cestu do kostela. Domů si mohly odnést snítku myrty, aby ji doma zasadily. Když vykvetla, byla na obzoru další svatba. Oblíbený byl též rozmarýn, symbol věrnosti.

Veselé zvyklosti vynikly hlavně na vsi

Ke svatebnímu dni se váže řada tradičních pověr. Stále například platí, že nevěsta má mít na sobě něco vypůjčeného, aby měla šťastné manželství. Jen stěží nesplnitelné by dnes bylo předsevzetí, že nevěsta neudělá na ženichově svatební košili ani steh − aby na ni muž nikdy nebyl zlý. 

Během církevního obřadu prováděli snoubenci obyčeje, které jim měly zajistit štěstí v manželství. Nevěsta se například snažila ženichovi šlápnout na nohu, aby nad ním v manželství měla navrch. Kdo z páru si při obřadu dříve klekl, později prý poslouchal toho druhého. Nevěsta, která v kostele požádala ženicha o peníze, si tím údajně zajistila blahobyt.

Při cestě do kostela nebo z něj čekalo na svatebčany tzv. zatahování neboli zadrhování. Průvod zastavili sousedé z vesnice, kteří přes cestu natáhli provaz s pestrými šátky nebo jinou překážku, a požadovali výkupné. Někde stačila pálenka, jinde musel ženich zaplatit i penězi.

Na nádherné krojové svatbě v jihomoravských Vacenovicích, která se odehrála v červnu roku 2000 a z niž pocházejí snímky na této straně, zastavila novomanžele cestou z kostela do hospody závora s nápisem epidemie kulhavky. Jejím strážkyním bylo nutné zaplatit, aby průvod mohl pokračovat na hostinu. Novopečeného manžela tady zkasírovalo i trio šprýmařů, převlečené za dva úředníky a falešnou nevěstu s miminem v náručí. Musel se vyplatit z nařčení, že panenka v zavinovačce je jeho dítě. 

Vážná při hostině, veselá v životě?

Také ke svatební hostině se vázala řada pověr a zvyků. Některé přežily do současnosti. Novomanželé se navzájem krmí z jednoho talíře svázanými lžícemi, aby zůstali svorní. 

Jiné pověra doporučovala nevěstě málo jíst, aby v manželství neměla nouzi, a být spíš vážná, aby se v manželství naopak mohla každý den radovat.

Tradiční jídelníček zahajovala obvykle polévka z drůbeže, často následovala vařená slepice nebo kohout s vařenými nudlemi. Samozřejmostí byly různé koláče, bábovky a jiné pečivo. Na svatební stůl patřila i krupicová kaše, maštěná máslem a sypaná perníkem. Jídla připravovala především nevěstina matka se zkušenými kuchařkami, které tuto službu zastávaly v širokém okolí.

Mezi jídly družba předříkával přání novomanželům, pronášel nejrůznější žertovné průpovídky a bavil hosty spolu se svatební muzikou. Bujará nálada vydržela až do pozdních hodin.

Pro iReceptář.cz Jan Tomášek, foto autor

Akční letáky