„Nejlepší je do přírody nezasahovat. Ale když na zeměkouli zůstalo posledních třicet exemplářů tučnice české (Pinguicula bohemica), které se nerozmnožovaly, druh by bez naší pomoci bezpochyby vymřel,“ vysvětluje Miloslav Studnička, ředitel liberecké botanické zahrady a jeden z nejproslulejších odborníků na masožravé rostliny.

Rostlinná alchymie

„Tučnice již nekvetla, netvořila semena. Nezbylo, než ji namnožit vegetativně, a to metodou in vitro čili mikropropagací. Tučnice se při této proceduře pěstuje ve sterilním prostředí skleněných lahviček a dostává umělou výživu. Není proto závislá na fotosyntéze a má naprosto vše, co potřebuje k životu. Do živného média jsme posléze přidali rostlinné hormony, které rostlinu nutí odnožovat.“

Proč tučnice zmizela?

Tučnici českou a unikátní sbírku masožravých rostlin z celého světa si můžete prohlédnout v botanické zahradě v Liberci. Více na
www.botaniliberec.cz.

„Uměle rozmnožit tučnici byla snazší část její záchrany. Těžší bylo přijít na to, proč vlastně zmizela. A jak ji do přírody vrátit, aby se jí dařilo. Tak, jako nelze člověku voperovat ledvinu do podpaží, ani rostlinu nelze vysadit kamkoli – v rostlinném společenstvu má vždy jasně dané místo.

Příčiny jejího vymírání jsme naštěstí odhalili. Tučnice česká totiž potřebuje k životu zvláštní místa: třeba kousek holého břehu u potůčku. Jakmile příval vody část břehu odnese, tučnice se ihned nastěhuje na odkrytou půdu. Stanoviště, která jí prospívají, jsou tedy velmi pomíjivá. Zanedlouho zarostou a tučnice se musí přestěhovat zase na jiná, nově narušená místa.
Poté, co byly přirozeně meandrující potůčky v lukách spoutány do umělých koryt, ztratila tučnice vhodná místa k životu. Našla si ale náhradu. Svědčily jí třeba pozemky, kde byly těženy rašelinné cihly na otop, takzvané borky. Po ukončení těžby rašeliny však začala tučnice z krajiny nenávratně mizet.“

„Záhonky“ pro masožravku

„Na místech, kde měla být tučnice opět vysazena do přírody, jsme vykopali čtverce 120x120 cm, jen o něco snížené oproti okolnímu terénu – vypadaly jako malé bazénky. Dříve jednolitý zápoj rostlin jsme tím narušili, čímž se uvolnilo místo pro tučnici. Ta, jak se ukázalo, vyžaduje místo (mikroekoton) přesně na hranici vyvýšenin a prohlubní, tedy na hranici dvou různých společenstev. Objevit tento zdánlivý, ale tolik důležitý detail nás stálo nejvíce času a pokusů!

Tučnici českou se nám před vymřením naštěstí podařilo zachránit. Jinak by byla k vidění už jen v herbářích. Dnes už se sama množí a vesele roste v Jestřebských blatech na Českolipsku, dříve rostla i v Polabí, ale kvůli odvodnění krajiny kolem Labe již vymizela. A pro jistotu tučnici i nadále pěstujeme v naší botanické zahradě,“ vysvětluje doktor Studnička.


Foto: Miloslav Studnička a Shutterstock