Každá rodina má jiné rituály. U nás je to tak, že se peče, vaří, smaží a stromeček je připravený už od Mikuláše, aby si svátky všichni užili co nejdéle. Přání jsou Ježíškovi už dávno odeslána, při první hvězdičce se smaží kapr. Štědrovečerní večeři si vychutnáváme, jíme hezky pomalu, aby nezaskočila kostička, a krotíme nedočkavce nižších věkových kategorií. Když už zlobí přes míru, s vážnou tváří se domlouváme, že jsme dnes už hodně unavení a že Ježíšek bude chodit podle západního modelu až ráno. Ozve se zoufalé Nééééé!

Pak tedy navlečeme bundy a jdeme na zahradu jednak sypat ptáčkům, jednak zpívat koledy. Mezitím jeden až dva pověření členové rodiny, obvykle muži, zběsile hází dárky z kufru auta přes předzahrádku do otevřeného okna, druhý chytá a zároveň přemýšlí, kde jsou poschovávané další pozapomenuté a předem poschovávané dary.

Jedna věc jsou dárky od Ježíška, druhá případné dětské šmejdění po skrýších a skříních, co kdyby… A když je tato rychlá akce u konce, zazvoní zvoneček a davy se hrnou k rozsvícenému stromku s kupou krásně zabalených překvapení.

Existuje Ježíšek?

Nebudeme rozebírat, zda děti dostávají zbytečně moc dárků. Zamyslíme se nad tím, zda ten milovaný Ježíšek opravdu existuje. Nebo že by snad nebyl?
Zeptala jsem se na to své mladší vnučky (necelých 10 let): „Já myslím, že je.“ A jak myslíš, že vypadá? „Jako takovej malej, ale hezkej trpaslíček.“
A taky druhé starší (12 let): „Já se vždycky těším na pohodu kolem Vánoc, že se všichni sejdeme a máme se rádi. Ale dárky jsou taky fajn, to určitě.“

A přitom s námi tu hru hrají. Pokud řekneme něco ve smyslu pěkného trika, co dostaly od mámy, tak svorně zazpívají — přece od Ježíška! A my svou chybu rychle opravíme. Samozřejmě od Ježíška. Ale zároveň všichni, malí i velcí, zastáváme názor, že ten chudinka toho má moc. To by se ulítal a nestíhal. Takže mu musíme sem tam s nějakým dárečkem přece jen ulehčit.

Je to tak správně?

Na to už se ptáme PhDr. Šárky Slabé, klinické psycholožky III. interní kliniky VFN v Praze.

Paní doktorko, kdy a jak by se měly děti dozvědět, jak to vlastně je?

„Dokud tomu věří, tak je nechme žít v této krásné iluzi. V mateřské školce se to dá uhrát, ve škole už je to horší. Přispívají k tomu koneckonců i vánoční besídky, při nichž si děti mezi sebou dávají dárky. Hezká pohádka a přesvědčení o děťátku, které dává dárky všem dětem, a dokonce ve stejném čase, tak dostane trhliny. Ale ponechme je ve vánočním opojení co nejdéle.“

Jak to máte u vás doma?

„Když jeden z mých kluků přišel a ptal se, tak jsem mu odpověděla otázkou: Jak by sis to přál ty? Jak by se ti to líbilo? Jeden mi řekl: Dárky od Ježíška nebo od vás, mně je to jedno. Tím jsme se přes problém bezbolestně přenesli.

Samozřejmě taky doma vyvádíme všelijaké psí kusy, prostřídáváme se v instalaci dárků, chodíme v příslušný čas na procházku, koukáme ven, jestli už letí. Tu hru hrajeme pořád, i když je jim 13 a 10 let. Nezažili jsme zklamání a slzy, že Ježíšek není.“

Bývají děti opravdu zklamané, když se jim to řekne natvrdo? A co udělat, když dítě pláče a je mu to líto?

„Povídat si s ním a přiměřeně jeho věku a chápání vysvětlit, co vlastně Vánoce opravdu znamenají a symbolizují. Že nejde jen o dárky, ale hlavně o atmosféru lásky a rodinné sounáležitosti. A třeba se ho zeptat: Co se ti na Vánocích nejvíc líbí? Na co se, kromě dárků, ještě těšíš? A nakonec: Je pro tebe důležité, kdo nosí dárky, anebo je lepší, že se tady všichni sejdeme a máme se rádi?“

A pomáhat Ježíškovi můžeme?

„Samozřejmě, to je věc fantazie a dohody, každá rodina má své rituály, vytvoří si svůj příběh. A i toto je na svátcích klidu a míru to krásné.“

Čím to je, že dlouhodobé válcování Dědou Mrázem a Santa Klausem nás nezlomilo a stále máme svého a milovaného Ježíška?

„Důvodem je zcela jistě obrovská a nepřekonatelná tradice. Tu nám nikdo nemůže vzít. A myslím, že u nás nemá šanci ani masové rozšíření Valentýna nebo Haloween. Po reklamní a mediální masáži se sice pár mladých zapojí, ale vnitřní přesvědčení v tom není.“

Tak je Ježíšek, nebo není? Pan učitel Jeřábek, který učí naše holčičky, má tři malé kluky. Ten prostřední to ví na sto procent. O Vánocích se totiž u nich pod stromečkem objevila plazmová televize. „To je jasný důkaz, že Ježíšek je,“ tvrdil přesvědčeně, „protože táta by na ni neměl.“

Tak se už zase těšíme, protože Ježíšek tu bude co nevidět. Sice si zanadáváme v přeplněných obchodech, upečeme cukroví a víme, že po něm zase pár kil nabereme, ale — těšíme se.

Na užaslá mrňata kulící oči na světýlka, na větší jásající nad tím správným dárkem, a na ty ještě větší, kteří zase sledují nás, jak rozbalujeme neuměle zabalené, ale vlastnoručně vyrobené skvosty. A jestli dost chválíme.

Pokud vám přitom neukápne slza, tak mně tedy ano. Ještě že mám po ruce šampíčko, to patří u nás k rituálu dospělých, a dojetí skryju v bublinkách.
Hezké Vánoce všem!

Foto archiv a Shutterstock