Jak jste k domku přišel?
„Jak slepej k houslím. Měl jsem dva pejsky v panelákovém bytě 2+1 jednačtyřicet metrů čtverečných. Psů mi bylo strašně líto, měl jsem je v předsíni a tak jsem začal shánět něco za doplatek na výměnu, kde by byla zahrádka, aby tam pejskové mohli běhat. Jel jsem se podívat na jeden starej a dost zchátralej domeček, a svezl jednoho pána, který mi dal tip na parcelu s rozestavěným baráčkem opět 2+1 vedeným jako zahradní domek. Byla to hrubá přízemní stavba, měla už okna a střechu, ale jinak nic - zdi nezateplené, nebyla tu koupelna, stropy, vjezdová vrata. Ale cena byla celkem slušná, k domu patřil prostorný pozemek. Říkal jsem si, že alespoň zahrada je velká. Tedy zahrada – asi na pětině parcely byl asfalt, dřív sloužila jako parkoviště. Asfalt se musel rozbít, odvozit, místo něj se navezla zem.“
Takže jste si vyhrnul rukávy a vrhnul jste se do budování.
„Proboha to ne, ten dům dotáhli podle mých představ do dnešní podoby odborníci. K původní stavbě ještě přistavěli další místnosti a zimní zahradu.“
Už tedy máte hotovo?
„Skoro, možná ještě přijdou nějaké kytičky na zahradu, ale to už obstarávám já osobně.“
Kytičky jsou vaše hobby?
„Chytilo mě to úplně nesmyslně, dřív jsem měl legraci z lidí, co v pátek naložili kolečko na auto a hurá někam na chalupu. Ale jak se říká, vysmívaného největší krajíc. Ještě když jsem bydlel v paneláku, měl jsem chajdu na Lužnici a tam jsem začal kytičkovat, abychom měli hezčí zahrádku než mají vedle. Akorát když sem k nám přijdou profesionální zahradníci, kroutí občas hlavou, co jsem to nasázel za nesmysly, že se některé kytky k sobě vůbec nehodí. Prostě metoda pokusu a omylu, nevěděl jsem třeba, že rododendrony a azalky by měly být v polostínu, místo do rašeliny jsem je zasadil do obyčejné hlíny. Ale kupodivu to přežily, i většina ostatních rostlin přežívá. Kromě toho sekám trávu, přistřihuju keře. Moje dílo je také zahradní pergola. Koupil jsem jednu v hobby marketu, ale byla dost drahá a o třetinu menší než tahle. Tak jsem z té koupené vzal vzpěry a patky, pergolu rozměřil a nechal si nařezat dříví. Nejhoršího nerva jsem měl z mřížování, nakonec jsem našel grif, že mi to šlo docela rychle, ale stejně jsem se s pergolou docela popral. Vlastníma rukama jsem ještě udělal zavlažování zahrady a do země usadil obrubníky kolem záhonů u cestičky. Když jsem poprvé pustil zavlažování, pejskové asi dvacet metrů hadice zakopané v zemi vyhrabali – v hadici šuměla voda a pejskové byli zvědaví. Dost práce mi daly obrubníky. Každý kus obrubníku docela hodně váží - týden jsem dělal, tři týdny jsem se pak nemohl hýbat.“
obrázek z archivu ireceptar.cz
Co zahradní jezírko, to je také vaše práce?
Tak na to jsem si už netroufnul a pozval odbornou firmu. Jezírko má klasický filtr, čerpadlo žene vodu ještě přes UV filtr, který ničí řasy. V jezírku mám červené karasy, jeseny a tři jesetery. Můžeme se v něm i koupat, na jednom místě je asi metr šedesát hluboké, takže ryby v pohodě přezimují. Jenom jim musím v zimě prosekávat led – letos to bylo obzvlášť náročné, na led jsem musel vzít krumpáč. A v létě od jezírka odháním kočku ze sousedství, která si dělá zálusk na rybičky.
Máte prý slabost pro silná americká auta?
Jo, to je taková moje úchylka. Zatím jsem jich měl asi pět. Poslední – černý Chevrolet Avalanche - jsem si pořídil nedávno. Kromě toho mám ještě veterána Dodge Little Red Express. Je to opravdu silák, obsah motoru šest celých dva litru, tři sta šedesát koní. Jsem členem klubu veteránů, jezdím na srazy.
Co jiné koníčky, sport?
Dřív jsem hodně rybařil, ale na to už moc času nemám. Naposled jsem našel chvilku letos v únoru, kdy jsem poprvé zkusil chytat na ledu na dírkách. Touhle technikou se může u nás chytat jen na soukromých vodách, můj známý pronajal rybník a nasadil do něj pstruhy. Chytáte tak, že do ledu vyvrtáte díru asi třicet centimetrů v průměru. Máte krátký proutek s vlascem, na háček dáte zvláštní fosforeskující těsto, ponoříte to do vody a čekáte, až se pohne splávek. A pokud jde o sport, ne že bych ho zrovna musel, ale baví mě brusle – klasické i kolečkové a kolo. Taky jsem jako kluk hrál závodně košíkovou. Smůla byla, že časem všichni spoluhráči rostli, ale já ne. Moje kariéra skončila, když jsem měl na Bohemce bránit stejně starého kluka. Ten se mi z výše svých dvou metrů a pěti centimetrů smál celý zápas do očí. Tak jsem si řekl, že tudy cesta nevede. Vaše příjmení není u nás moc obvyklé. Ano, nezdálo se už Hitlerovi, kdy děda musel za okupace dokazovat svůj původ až do pátého kolene. Zjistil, že jeho praděd byl Francouz, který se jmenoval Isére. Byl to důstojník Napoleonovy armády lehce zraněný v bitvě. Zůstal u nás, našel si tu paní a usídlili se pak v Praze. Bydleli na Karlově náměstí v Novoměstské radnici, kde můj francouzský prapředek dostal služební byt jako hlásný. Třeba když někde hořelo, jeho povinností bylo tlouct do železné tyče a ukazovat lidem, kam jít hasit. S mým příjmením mám různé historky, například jedna paní mi poslala mapu s tiskovou chybou, ve které byly Izerské hory nebo jsem se v jednom dokumentu, který vysílali na satelitním programu Discovery, dozvěděl, že Iser je také jméno francouzské vesnice, u které byly vůbec poprvé v boji nasazeny tanky.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Žil jsem dlouho sám, z domova jsem odešel v osmnácti a než jsem se před třemi lety oženil, nouze mě naučila housti v kuchyni všelijaké chutné kousky. Třeba králíka nebo zajíce na zelenině. Základ je stejný jako u svíčkové. Takže vezmu celer, mrkev a petržel - nejméně dvakrát tolik, kolik je masa, jednu cibuli, bobkový list a nové koření. Maso naporcuju, trochu osolím, prošpikuju špalíky anglické slaniny a dám do pekáče. Přimíchám zeleninu a koření a peču pod pokličkou na mírném ohni. Nejvíc k tomu chutná bramborový knedlík, ale ten už dělám z prášku. Když jsem pracoval v Itálii, oblíbil jsem si jejich kuchyni.
Jak jste se k té práci dostal?
Bylo to v roce 1990. Kamarád měl cestovku, dělal mimosezónní zájezdy do Itálie a vyjednal u jedné majitelky hotelu práci barmana pro klientelu od nás. Po čtrnácti dnech, kdy jsem tam dělal všechno možné od zahradníka po uklízečku, jsem paní opustil a sehnal si místo číšníka v pizzerii. Naučil jsem se jazyk a dokázal jsem vydělat dost na spokojené živobytí. Ale po třech měsících jsem zjistil, že bych nemohl být emigrant, strašně se mi začalo stýskat. Byla to dobrá zkušenost. Promiňte, odbočili jsme od vaření. V Itálii se jí, jako nikde na světě, přímo žere – když na stůl přijde polévka a talíř těstovin s omáčkou, je to teprve předkrm, na tom se začíná. Oblíbil jsem si třeba jejich pizzu, v Itálii dělají i výbornou kávu. Chutná mi také japonská kuchyně, občas si vyrábím suši a maki. Je to dost komplikované, musíte v prodejně japonských a korejských potravin koupit originální ingredience, třeba zvláštní mořskou řasu a nejlépe i speciální hrnec na vaření rýže. Vypadá trochu jako fritovací hrnec, nasypete do něj misku rýže, misku a čtvrt vody, přidáte trochu soli, trochu cukru a rýžový ocet. Pak zmáčknete tlačítko a hrnec rýži uvaří a ještě ji pak udržuje teplou. Na bambusovou podložku pak položíte plátek mořské řasy, na ní vlhkýma prstama rozprostřete tenkou vrstvu rýže a na kraj dáte, co máte rádi. Může to být avokádo, krevety, krabí maso, kousky syrové ryby, třeba tuňák, losos. Pak všechno na té bambusové podložce zarolujete do válečku, ze kterého nakrájíte nízké špalíky, takzvané maki. Ty namáčíte do sojové omáčky a do wasaby, což je hodně pálivá zelená pasta, která chutí připomíná něco mezi křenem a hořčicí. Ale suši je hodně pracné, takže když na ně dostanu chuť, většinou raději zajdeme v Praze do jedné výborné japonské restaurace. Dělám si i různá rizota, chutnají mi houby a hodně rád je sbírám, i když v září, kdy nejvíc rostou, mám obvykle spoustu práce. Nejraději si dělám houbové řízky. Nebo úžasný je recept na tatarský biftek, který mám od sousedky z naší chaty na Lužnici, kde hlavně houbařím. Na cibulce jen podusíte houby, najemno je nasekáte, smícháte je s tím, co se obvykle dává do tataráku, a mažete to na topinky s česnekem.
Jaké máte pejsky?
Domov na venkově jste vlastně zvolil i kvůli nim. Ten bílý se jmenuje Terry a je to westhighland white teriérka, černá Annie je skotská teriérka. Obě obývají vlastní zděný domek s oploceným výběhem. Později dostali souseda Rockyho, což je bonsaj psa, jorkširský teriér. Má zvláštní domeček a pejska jsme museli trochu vyladit, aby si na své sousedky po chlapsku nevyskakoval. Holky umí reagovat na různé zajímavé povely, třeba „Pozdrav!“ (Terry podává packu), „Kdo mi dá pusinku?“ (Terry olízne páníčkovi nosík) „Jak dělaj holky?“ (Terry si lehá na záda a rozkošnicky se protahuje). Co se týče dalšího domácího zvířectva, párečku papoušků zebřiček, tam už to je horší. Byl to dar od švagra a tímto mu za něj děkuju. Ptáky chováme v zimní zahradě, kde dělají binec a nekontrolovaně se množí. Dali jsme jim do klece budku a snad každý týden měli mladé. Když jsme budku vyndali, začali klást vajíčka do krmení. No, daří se jim u nás dobře.
Foto autor, archiv Z. Izera
