Staří Římané znali ze svého okolí rostliny, jimž říkali arum; nebyl to jejich původní termín, převzali jej od ještě starších Řeků, kteří podobným rostlinám říkali aroy, áron. Etymologové usuzují, že do obou jazyků přešel tento termín ze staré egyptštiny či arabštiny. Jak? Na to jsem slabý v kramflecích, na to jsou jiní kosové. Já znám jen to, co je v botanických knížkách. Většinou se odvolávají na to, že takové označení pro onu kytku vymyslel nebo poprvé použil už peripatetik Theofrast, žák a pozdější přítel Aristotela.
květenství zmijovce (Amorphophallus) zvaného Áronova hůl
Zelená hůl
Jenomže s šířícím se křesťanstvím vcházelo ve známost i jméno biblického velekněze či starozákonního proroka Árona, bratra či současníka Mojžíšova. A taky biblický příběh o holi samotného Árona, která se nejen ze dne na den zazelenala, ale také vykvetla a přinesla plody. V jedné z verzí příběhu snad plody typu mandlí. A název kytky (áron) se brzy smísil se jménem starého Árona.
květenství toulitky (Anthurium)
Květ jako prasečí ocásek
Na začátku jsem napsal, že na světě roste asi 15 druhů áronů. Když roste, tak jde dozajista o rostliny. A všechny rostliny příbuzné s áronem mají zvláštní stavbu květenství: velký nebo alespoň nápadný, nápadně zvětšený nebo nápadně barevný listen, který jako toulec chrání a zakrývá vlastní květenství. Však se mu taky po botanicku říká toulec. Vlastní květenství je zvláštní – nejspíš bych je přirovnal k prstu, tužce, někdy i k prasečímu ocásku. Však je dobře znáte: takové mají toulitky, anturia, ďáblíky (ďáblíci nikoliv), kaly, filodendrony a monstery a desítka dalších; 106 rodů a necelé 3000 druhů zahrnuje čeleď áronovitých rostlin, Araceae. Většina jich roste v tropech a v subtropech, něco dokonce i v mírném pásmu, včetně toho našeho.
květenství kaly (Calla)
Obří kvetoucí palice
Ten zvláštní prstovitý útvar, na jehož vřetenu vyrůstají desítky droboulinkých květů, patrně někomu připomínal hůl. Však třeba takový zmijovec obrovský má onen vztyčený prst dlouhý víc než 30 cm a celé květenství i s toulcem může být i metr velké, a to už je pořádná palice. Nejen ty středozemní árony, ale i ten náš, áron plamatý, má prstovité květenství opravdu vhodně nazvané palice. A ta je právě v případě áronu plamatého zakončena jakousi hlavicí, jak se na palici a hůl sluší a patří. Nafialovělou, kyjovitou ztlustlinou, na níž už nevyrůstá jediný kvítek, tak je zvláštní. A to srovnání onoho klackovitého, palicovatého zakončení s holí, třebas poutnickou, vedlo nakonec k tomu, že se na řadu áronů v nemenší řadě jazyků doptáte, jako na Áronovu hůl.
Až se vám poštěstí najít kdesi – třeba při rozvodí Sázavy a Chrudimky (nebo za hradbami Vysokého Mýta, kde jsem je našel já), popřípadě v luzích kdesi při Moravě nebo Dyji, kvetoucí árony, dobře se podívejte na tu koncovou ztlustlinu. Podložena bělavým toulcem připomíná setnutou hlavu svatého Jana Křtitele na talíři, jako na Rejlanderově obrazu. Setnutou proto, že se milý Honzík příliš šťoural a zajímal o život vládnoucích činitelů a to se neslušelo tehdy ani dnes. Nějaká další záminka se našla a nakonec to svedli na mladou Salomé, aby si Janovu hlavu přála servírovanou na talíři. Květenství onoho áronu v Němcích neřeknou jinak než Sanktjohannshaupt.
Květina s plnovousem
Ne dosti na tom: Taky byste mohli zavadit o Áronovu bradu. Třeba v podobě Aaronsbart v Německu a podobně i v ruštině, rumunštině, srbochorvatštině, holandštině a tak dokolečka.
áron plamatý (Arum maculatum)
I Áronova brada se týká áronu – kytky. Dokonce i toho našeho áronu, toho plamatého. Prý podle střelovité báze listu, který připomíná vidlicovitě rozdělený plnovous starozákonních proroků. Tedy – jak kterého. Jestliže jde o stejného Árona, bratra Mojžíšova, tak kratinkou zkratkou zjistíte, že existuje i židova brada. A nápadné brady narůstaly obvykle lidem věkovitým, starcům. Dedo, dědák, dedůšek, dziaduszki a podobně. I to jsou lidová jména áronu. Podcenil bych naše fantazií obdařené předky, kdyby je k tomuto srovnání dovedly jen střelovité báze áronových listů. On je navíc ten náš áron plamatý i rostlinou hlíznatou a svraštělá hlíza ze země vyšťouraná s řadou kořínků prý byla srovnávána opět s hlavou starých mužů – včetně těch blízkovýchodních a biblických.
Jedovaté květy a čarování
Taková malá kytka! Považte, že ještě v první polovině 19. století byste se na ni doptali i jako na nadragulu či nadrahuli. Jen si to řekněte nahlas a pak přidejte mandragora. Ovšemže ta první slova jsou zkomoleninou mandragory! S tou sice po botanicku nemají árony nic společného, ale jako jedovaté rostliny posloužily árony i k čarování, stejně jako mandragora.
Tak šťastný letní lov ve vlhkých lesích a luzích – a na červené bobule raději ani nesahat!
