Varhany sestrojil muž, nejdřív na ně hrála žena. Už v antice.

První varhany totiž sestrojil proslulý řecký mechanik a vynálezce Ktesibios v Alexandrii již kolem roku 246 před Kristem. Nebyl hudebníkem, proto na svůj vynález naučil hrát svoji ženu Thais, která se tak stala první varhanicí.

Ktesibiův nástroj měl všechny základní náležitosti varhan – tedy sady píšťal, které rozezníval vzduch z jednoho tlakového zásobníku podle povelů, jež dával hráč prostřednictvím kláves a převodové soustavy.

Vynálezce nový nástroj nazval hydraulos, tedy starý řecký píšťalový nástroj zvaný aulos, v němž byl tlak vzduchu pro píšťaly regulován zvonem ponořeným do vody (hydor – voda). Později byl těžkopádný hydraulos vylehčen, tlakový vzduch dodávaly měchy.

V antickém světě se varhany pro svůj barvitý a mohutný zvuk staly velmi rozšířeným nástrojem – hrál na císařských dvorech, doprovázel hostiny římské šlechty, byl ve „výzbroji“ římských legií. Varhany rovněž doprovázely gladiátorské hry v cirku (podobně jako dnes hrají fanfárky při hokeji). Při nich byli předhazováni lvům první křesťané, což byl jeden z důvodů, proč tento pohanský nástroj křesťané zprvu považovali za nehodný toho, aby se stal součástí křesťanských obřadů. Za důstojný doprovod bohoslužeb uznávali pouze zpěv.

V křesťanských kostelích a chrámech se varhany prosadily přibližně až 1400 let po zrodu křesťanství, tedy asi 1650 let po jejich vynálezu.

Z Byzance do Franské říše

Po pádu římské říše varhany přežívaly v Byzanci, tedy svého času v rozlehlé říši zvané východořímská a rozkládající se především kolem východních břehů Středozemního moře. Za návrat varhan do Evropy po několika staletích může politika: V roce 757 byzantský císař Konstantin V. varhanami obdaroval franského krále Pipina Krátkého, aby si ho naklonil ve svých sporech s papežem.

Dávno zapomenutý nástroj vzbudil velkou pozornost a varhany se brzy začaly objevovat v palácích dalších evropských velmožů i v mnoha kostelích. Jejich staviteli byli mniši, ovšem hra na varhany se jako oficiální součást bohoslužeb objevuje mnohem později – až ve 14. století. Do té doby varhanní hudba zněla při slavnostech v palácích a při dvorských slavnostech, malé přenosné varhany se objevily i při jedné z křížových výprav.

V kostelích byla hra na varhany spíše jen tolerována, mohla také sloužit při výuce církevního zpěvu. Církevní otce přesvědčily četné výhody varhan – mj. fakt, že jeden hudebník dokázal ovládnout prostor kostela a hlas varhan podobný lidskému nahradil sbor. Ve 14. století byly také postaveny nejstarší dosud dochované varhany ve švýcarském Sionu.

Dnes provází majestátní hudba varhan vánoční svátky podobně jako hlas kostelních zvonů. Označení král nástrojů si varhany vydobyly nejen proto, že jde o technicky nejsložitější hudební nástroj, ale především kvůli bohatosti tónů, které dokážou zahrát.

Od sboru k symfonickému orchestru

První varhany byly mechanické a hrálo se na ně zřejmě celou dlaní, klávesy dnešní velikosti neexistovaly. Dobové kresby často zobrazují varhany, na které hráli dokonce dva varhaníci.

Varhany se dále zdokonalovaly, přidávaly se do nich další samostatné stroje, a tedy i další klaviatury. Jeden z vrcholů zažila varhanní hra v době baroka. S příchodem romantismu stále častěji vznikají varhanní skladby světského rázu, ideálem je symfonický orchestr, varhanní rejstříky se člení do mnoha barev a zvuk je sytější.

Během průmyslové revoluce začíná tovární výroba varhan, do té doby unikátní a jedinečné nástroje se unifikují i dále technicky zdokonalují.

Jak varhany fungují

Varhany jsou klávesový dechový nástroj. Zatímco v klavíru je pro každý tón zvláštní struna, ve varhanách je pro každý tón zvláštní píšťala. Ovšem v klavíru je jen jedna „sada“ strun, zatímco ve varhanách je těchto sad (nebo řad) píšťal zpravidla více.

Každá taková řada píšťal (rejstřík) má charakteristický zvuk a varhaník může během hry jednotlivé rejstříky přidávat do celkového zvuku nástroje, nebo je z něj naopak vyřazovat. Prací s rejstříky (registrací) varhaník mění barvu a také sílu zvuku nástroje.

Píšťal je u velkých varhan až několik tisíc, výška jejich tónů závisí na velikosti píšťaly – nejvyšší tón mají nejmenší píšťaly dlouhé jen několik centimetrů, nejhlubší tóny vydávají největší píšťaly dlouhé i několik metrů. Barvu tónu píšťal ovlivňuje mj. jejich tvar, velikost a materiál, ze kterého jsou zhotoveny –

dřevěné píšťaly mají spíše jemnější, kulatější barvu,
kovové obvykle ze slitiny cínu a olova zní výrazněji.

Zdrojem tlakového vzduchu byl u starších varhan měch (nebo více měchů) podobný kovářskému klínovému měchu. Měchy obsluhovali tzv. kalkanti. Později ruční pohon nahradila elektrická vzduchová čerpadla či ventilátory.

Stálý tlak vzduchu vedeného do vzdušnic vzduchovody zajišťuje regulátor nebo regulační měch. Pracovištěm, ze kterého varhaník řídí hru varhan, je ovládací stůl. Ten má jednu či více ručních klávesnic (manuálů) a tzv. pedál, klávesnici ovládanou nohama.

Rejstříky ovládá obvykle táhly, případně nožními tlačítky či sklopnými spínači. Každé z klaviatur přísluší jeden varhanní stroj, který sestává z tzv. vzdušnice, dřevěné skříně osazené píšťalami, do které je vháněn tlakový vzduch, který je podle pokynů varhaníka rozdělován soustavou ventilů.

Většina varhanních strojů je umístěna v dřevěné varhanní skříni, v jejíž přední části (prospektu) jsou také umístěny největší píšťaly. Prospekt je to, co z varhan vidí návštěvník kostela, je to jakási vizuální vizitka varhan.

Impuls k rozeznění píšťaly nebo skupiny píšťal přenáší od klávesy k ventilům tzv. traktura, složitá soustava mechanických táhel, úhelníků, pák a hřídelí. Vzhledem k tomu, že jedna klávesa často ovládá i několik ventilů, mechanická traktura při hře často vyžaduje značnou fyzickou sílu (jedna klávesa i 1 kg). Proto byly sestrojeny pneumatické traktury (pracují podobně jako posilovač brzd či řízení v automobilu), později elektrické traktury využívající nízkonapěťová relé a elektromagnety.

Nevýhodou pneumatického systému je poměrně velké zpoždění tónu po stisku klávesy, elektrické traktury mají kratší životnost (koroze kontaktů) a hráčům vadí, že necítí okamžik otevření ventilu. Proto se v poslední době stavitelé varhan vracejí k vylepšeným a odolným mechanickým trakturám.

Česká varhanářská nej...

Největší varhany v České republice stojí v Olomouci v kostele svatého Mořice. Mají 5 manuálů a 10 400 píšťal členěných do 135 rejstříků. Stojí v impozantní barokní skříni z roku 1745, nynější nástroj z větší části pochází až z přestavby mezi lety 1959–1971.

Nejstarší varhany na území Česka jsou v kostele Nejsvětější Trojice ve Smečně u Kladna, jsou renesanční z roku 1587. Nedávno byly restaurovány do původní podoby. Mají 1 manuál a 12 rejstříků.

Jedny z největších (ve své době) varhan na světě byly proslulé Ferdinandovy varhany v pražské katedrále svatého Víta. V letech 1555–1567 je tu stavělo několik varhanářů. Na třech manuálech a pedálu měly mít asi 40 rejstříků. Byly zničeny pruským vojskem v roce 1757 během obléhání Prahy.

Foto Václav Konvalinka a archiv