Prvního září začala dětem škola a vy jste nastoupil opět do televize, tentokrát do Primy. Jak se změnil váš život?
Najednou skoro nejsem doma. Ráno odvedu kluky do školy a hned jedu do práce. Vracím se někdy po osmé večer, takže když to vyjde, stihnu jim tak leda přečíst Harryho Pottera na dobrou noc. Když se zdržím, tak přijdu domů a oni už spí. V tomhle se mi život výrazně zkomplikoval – děti vidím vlastně jenom o víkendu.
Takže i na své koníčky si asi nacházíte čas složitě.
Mé koníčky jsou teď koníčky mých dětí. Snažím se ve volném čase, tedy o víkendu, dělat to, co baví je.
Asi není jednoduché vymýšlet zajímavý program pro čtyři děti - byť patnáctiletá Anička, vaše dcera z prvního manželství, je u vás jen občas?
To opravdu není a netýká se to jen dovolené. Už jen devítiletí Matěj a Honzík a tříletá Adélka, to je nekonečný rozdíl. A co teprve když je tady i Anička! Pak je velké umění vymyslet pro všechny přijatelný program. Dost chodíme do kina, dobrý je kreslený film – klukům se to líbí, malá je schopna se na něj koukat a velká to ještě skousne. Někdy je ovšem rozdělit musím a jdu do kina s Aničkou sám.
Jak v téhle věkové různorodé společnosti obstojí tříletá Adélka? Je hýčkána nebo naopak odstrkována?
Ona je generál, neustále se vůči všem asertivně vymezuje, stále vyžaduje pozornost. Kluci mají tendenci ji tak trochu ignorovat. Tuhle v neděli ráno mě probudilo, jak Adélka volá: Máťo, co je tohleto? Třiadvacetkrát se ho zeptala! - Bez odpovědi. Nakonec jsem to nevydržel já, vylezl z postele a šel Matějovi vynadat, jestli opravdu nemůže tý malý holce odpovědět. Takové pěkné nedělní probuzení.
Martin Zuna
Co je baví nejvíc?
Já jsem bohužel ten rodič, který platí za všechnu tu masáž, kterou dostávají v reklamě. Dnes je každý film nebo seriál především marketinkovou záležitostí. Takže zájmy dětí kopírují módní vlny z televize. Hlavně hodně sbíráme, všechno možné. Donedávna magiky, figurky fotbalistů, pokémony, máme všechna lega Harry Potter. U těch jsou naštěstí srozumitelné návody, které děti pochopí samy.
Malé děti ovšem obvykle také touží po živém zvířeti. Kluci ani Adélka domácího mazlíčka nechtějí?
Teď máme doma kočičku Micku. Je to potvora, ale máme ji rádi. Když jsem byl malej, měli jsme s bráchou králíky. Já bílého, on strakatého. V králíkárně na zahradě. Jezdil jsem jim na kole pro trávu a nosili jsme jim zbytky zeleniny. Pak je táta – jak říkal – odvezl na chalupu, že jim tam bude u známých líp. No, a v neděli jsme měli králíka k obědu. Brácha byl ještě prcek, takže tomu to bylo fuk, ale mně už bylo asi tak osm a napadlo mě, že tu něco nehraje... Od té doby králíka k jídlu zrovna moc nemusím.
Jako zapálený rekreační fotbalista jistě děti vedete i k pohybu...
Snažím se. Chodí na atletiku, do přípravky na stadion Kotlářky kousek od domova. Až budou starší, tak snad přejdou na blízkou Julisku, kde trénují atleti Dukly. Když je volná chvilka, jdeme si s oběma klukama zakopat, fotbal mají rádi. To je teď asi jediný můj koníček, který můžu provozovat i s nimi.
Jak často se teď k fotbalu dostanete?
Hraju rekreačně velký fotbal a nižší soutěž ve futsalu. Vychází to tak na dva dny týdně. Jinak se doma snažím při televizi šlapat na rotopedu nebo cvičit, ale to samozřejmě není ono. Jsem soutěživý typ a dávám přednost hře.
Jak jste na tom s manažerskými sporty jako je golf, tenis či squash?
Zkoušel jsem ricochet, to je takový squash s krátkou pálkou. Je to zajímavé, člověk se zpotí, ale dlouhodobě se tomu věnovat budu těžko. Golf jsem sice hrál, ale když opravdu pracujete a máte k tomu čtyři děti? Kdybych manželce po týdnu stráveném prakticky v práci ještě řekl, že o víkendu jedu na golf, na který padne minimálně půlden, tak by mě asi zabila.
Co relaxace v přírodě a třeba golf chudých – houbaření? Do lesa můžete s celou rodinou…
Na houby chodím rád, zvlášť u rodičů na chalupě v jižních Čechách. Kluci už naštěstí dorostli do věku, kdy něco najdou sami. Ovšem i to houbaření je žrout času. Pro mě jsou spíš sporty a činnosti, které nejsou časově náročné.
Bydlíte v jedné z nejkrásnějších pražských čtvrtí, na Hanspaulce. Jak jste se tam dostali?
Když se nám narodila dvojčata, tak jsme bydleli po podnájmech a chtěli si koupit byt. Ale pak jsme přišli na to, že lepší je předělat si půdu na hezkém místě – vyjde to navíc na polovinu, než by nás stál sídlištní byt.
Takže se naskytla půda v domku vašich rodičů.
Je to dvoupatrový domek a zdaleka v něm nejsme sami. V přízemí bydlí 93letá babička, v patře brácha Honza se svojí čtyřčlennou rodinou a rodiče. Nahoře v podkroví je nás pět, a když je tam i Anička, což je dost často, tak je v celém domě Zunů dohromady i třináct.
Bydlení s příbuznými jistě přináší své výhody, ale i nevýhody.
Výhodou určitě třeba je, že brácha, ačkoliv je dětský doktor, nyní bádající v oblasti dětské leukémie, má výborné technické myšlení a je velice šikovný na ruce. Narozdíl ode mne. Honza koukne na dráty a hned ví, kudy jsou rozvedený. Já netuším. Když něčemu nerozumí, rozebere to a přijde tomu na kloub. Já postupuju metodou pokus-omyl. Takže když potřebuju pověsit lustr nebo vyměnit žárovku v autě, nakonec většinou skončím u něj. Ale abych se jen nepomlouval, myslím, že se lepším. Několikrát jsem sám vymaloval, složil klukům postele a palandy - i když to chvíli trvalo.
Tak to je určitě velká výhoda, že k sobě máte s bráchou tak blízko.
Hlavně on má asi radost.
Opravdu vás žádná manuální činnost nebaví?
Rád mám silové práce. Něco přenést, vynosit. Vyloženě mě baví štípání dřeva, toho umím nadělat hodně. A na zahradě u mámy mé manželky poblíž Sadské mě zase baví sekat trávník. Ale jen velké plochy. Mezi stromky to nenávidím – tu plochu si nechávám vždy až nakonec a pak si ji užiju.
Vraťme se k vám domů. Některé velké, často společně nebo poblíž žijící rodiny drží hodně pohromadě, jezdí na společné dovolené, tráví společně svátky. Jak je to u vás?
U nás to tak horké není. Třeba rodiče jsou ještě poměrně mladí, tátovi je teprve šestašedesát a mámě o dva méně. Oba pracují a jsou velmi aktivní, takže mají vlastní pracovní i nepracovní program. Brácha je v práci rovněž od rána do večera, já jakbysmet. Takže zase tolik času na vzájemné potkávání během dne není. Vánoční svátky navíc oba trávíme se svými rodinami u rodičů manželek, klasický Štědrý den s našimi rodiči máme až pětadvacátého. Prostě spolu zase tak často nejsme.
Takže ani žádné společné nedělní obědy?
Ne. S našimi kluky by to navíc bylo hodně složité, protože oba jsou dost v jídle vybíraví, nic jim nechutná a jsou schopni sedět u jídla dvě hodiny. Vynadám jim, případně nařežu, než je jakžtakž snědí. Což je zajímavé - já jím úplně všechno.
Dnes má snad každý trochu známější člověk svoji oblíbenou kuchyni, svůj recept, sám vaří. Co vy?
Mně je to jedno. Co dostanu, to sním. Kromě dvou tří jídel - francouzských brambor, šunkofleků a ledvinek. Moje žena, která vaří opravdu skvěle, to má u nás těžké, nikdy se nezavděčí. Kluci nejedí nic, já všechno, ale nikdo nic nepochválí.
Na něčem si ale jistě pochutnáte víc a na něčem méně.
Docela rád mám čínskou kuchyni, její sladkokyselé omáčky.
Byl byste schopen uvařit dětem, kdyby žena onemocněla?
Jak co. Sám vařím snad jedině tehdy, když prohraju sázku, tedy vlastně za trest. Se ženou se totiž neustále sázíme. Jednou jsem třeba musel uvařit jídlo pro celou rodinu.
A o co se sázíte obvykle?¨
řeba slyšíme písničku, tak se vsadíme, kdo ji zpívá nebo jak se jmenuje. O samé takové důležité věci.
Kdo vyhrává častěji, vy nebo žena?
Jsem soutěživý typ a sázím se rád. Ale přestože odpověď znám samozřejmě vždycky úplně jistě, tak nakonec prohraju. Kdežto ona, když si není jistá, tak se nevsadí. Už jsem prohrál tolik věcí.
Co například?
Například že se budu celý týden kompletně starat o rodinu.
Jak to dopadlo?
Zatím si tu výhru ještě nevybrala, ale pořád vyhrožuje, že to jednou udělá.
Jste velká rodina a jak vidno, užijete si spoustu legrace. Trávíte dovolené zásadně společně?
Převážně ano. Každoročně jezdíme na týdenní jarní prázdniny do Vyššího Brodu, ještě s dalšími vícečlennými rodinami. Uděláme pro všechny děti závody na lyžích, maškarní. V létě se snažím vyjet hlavně kvůli malé k moři, protože má atopický ekzém. A s klukama teď jezdím na velký tábor, kde dělám vedoucího. Jezdil jsem tam jako dítě, pak jako mladý vedoucí a nyní po delší pauze opět s vlastními dětmi. Jsou to nádherné tři týdny, při kterých si člověk dokonale vyčistí hlavu, protože nemyslí dál, než co bude za deset minut. Mám v oddíle dvanáct desetiletých kluků, neustále jim musím vymýšlet program – prostě je co dělat od večera do rána.
Miloš Kučera
Foto pro Receptář Michaela Říhová