Je to pověra? Je to zvyk? Věříme tomu?
Náhražka něčeho, co nechápeme, ale potřebujeme logické vysvětlení, nebo si to moc přejeme, jenže splnění nezávisí na nás? Hodíme minci a dušička je uspokojena! Dříve se používaly stříbrňáky a stříbro zlepšovalo kvalitu vody, voda je odjakživa živel plný energie a v některých oblastech se traduje, že když do studny hodíme kámen a objeví se bubliny, přání bude splněno. Takže možná i proto. A teď si udělejme čárku za každou podobnou pověru, kterou známe nebo kterou jsme praktikovali. A škrtněme ty, kterým nevěříme.
zámky na zábradlí mostu
Ať nám požehná
Zámek zamčený na zábradlí je vtipný symbol. Když se totiž dva do sebe zamilují, chtějí, aby to bylo navěky. A pokud klíč odhodí do řeky, aby byl nenávratně ztracen a nikdo je nemohl rozdělit, iluze je dokonalá. Jenže to má háček. Milenci zámky připínají ke kovovým mřížím na velmi turisticky navštěvovaných místech, a protože dvojic je mnoho, záruky štěstí končí uřezané nebo uštípané ve sběrných surovinách, v lepším případě ve skladu, kde čekají na další využití. Kdyby dva tři, ale zámků jsou tisíce a jejich hmotnost památky ničí, takže správci konají.
Někde jsou vstřícnější, pochopili, že to pomáhá turistice, proto zamilovaným nabízejí jiné konstrukce, dokonce ani neomezují privátní sektor, který někde poblíž prodává zámky dle libosti.
zámek na zábradlí
Například v Praze jsou takhle tolerovány zámky na můstku přes Čertovku u Velkopřevorského mlýna, v Ostravě se zase objevují na lávce do nákupního a zábavního centra Forum Nová Karolina, a když přeskočíme hranice, zjistíme, že třeba v Moskvě na Lužkově mostě dokonce postavili kvůli tomu speciální kovové stromy, aby netrpěla zábradlí.
Ve světě je vůbec dost míst, kam lze zámky přidávat: Tower Bridge a Millennium Bridge v Londýně, estakáda Sea Cliff Bridge v Austrálii, Most zamilovaných v Piešťanech, lávka Makartsteg v Salzburgu, Brooklynský most v New Yorku a jiné a jiné, ale také jich je po světě hodně, odkud zámky zásahem úřadů mizí. Třeba legendární Pont des Arts v Paříži, kde posléze zábradlí obalili průhledným plastem, aby turisty nesvádělo.
Pont des Arts v Paříži
Tato milenecká činnost se masově rozšířila po roce 2007, je to tedy proklatě čerstvá tradice na to, že ji praktikují miliony lidí po celém světě. Impulsem byl film, za nímž stojí italský spisovatel, scenárista a režisér Federico Moccia, ale hlavně scéna, kdy ona a on na starobylém římském mostě scvaknou řetěz zámkem a klíč odhodí do Tibery.
Proč to dělají i ostatní? Mystika je zřejmě ve výběru místa, které musí být obecně známé a hojně navštěvované. Jako by platilo, že na ně chodí i ten, kdo nás vyslyší a naší lásce požehná. Nejsme sami, někam patříme, myslí si milenci, když vidí tu pestrobarevnou mozaiku, a přidají se. Logicky: Kdyby věřili v sílu zámku, našli by pro něj skryté místo, kde zůstane navěky a odkud jej neodstraní žádný správce ani úředník.
Socha se jmenuje Mládí
Já se vrátím
Socha se jmenuje Mládí, vytvořil ji akademický sochař Miloš Zet (1920—1995) a od šedesátých let minulého století doplňuje Nejvyšší purkrabství na Pražském hradě. V té době bylo přestavěno na Dům československých dětí, dnes je tam Muzeum hraček. Říká se, že se manželce tehdejšího prezidenta Antonína Novotného nelíbilo, jak je chlapec naturalisticky úplný, takže ho nechala bruskou upravit. Kdo ví, jak to ale bylo doopravdy. Nicméně přirození dnes soše nechybí, a protože je z bronzu, lidské ruce na něm zanechávají stopy.
Proč na ně turistky od Asie po Ameriku sahají? Možná proto, že v části Hradu není kašna s vodou, kam by mohly hodit minci na znamení toho, že by se chtěly do Prahy vrátit. Ale asi hlavně proto, že to dělají ostatní.
Foto autor a Shutterstock
