obrázek z archivu ireceptar.cz

Vory na Vltavě, voroplavba a zaniklé řemeslo vorařů

Tradice voroplavby na Vltavě sahá až do raného středověku. V současnosti se s ní můžeme seznámit jen v muzeích, případně díky příležitostným plavbám vorů, postavených nadšenci.

Poslední žijící voroplavec Václav Husa je z rodiny, kde se plavecké řemeslo dědilo z generace na generaci.

Plouli plavci, plouli

Jedna ze vzpomínkových voroplaveb se uskutečnila přelomu července a srpna 2013. Věrná replika voru byla postavena ve Štěchovicích a po Černé řece, jak kdysi voraři, tedy přesněji plavci, říkali Vltavě, doplula k bývalé celnici na Výtoni, kde se kdysi z vorů vytínaly klády jako clo.

Nechyběl přitom ani poslední žijící voroplavec Václav Husa (ročník 1930) z rodu, kde se plavecké řemeslo předávalo z generace na generaci.

„Poprvé jsem se plavil na voru v šesti letech v roce 1936 a pak vlastně každé prázdniny. A po škole jsem se tak živil. Jenže vorům na Vltavě už brzy začalo odzvánět, protože se začaly stavět přehrady. Plavecké řemeslo úplně zaniklo a já jsem od roku 1960 až do důchodu pracoval jako technik údržby na Vodohospodářské správě v Bechyni,“ vzpomíná rodák z Albrechtické Hladné pod Týnem nad Vltavou.

Václav HusaVáclav HusaAutor: Archiv ireceptar.cz

„Plavci si své vory sami stavěli ze stromů, které zásadně káceli v době vegetačního klidu od prosince do konce února. Poražené kmeny v lese odvětvili, zbavili kůry, částečně upravili a dovezli k řece na vaziště, holcplacy, kde je ukládali do tzv. šárů.

Koncem března, hned jak to počasí dovolilo, klády navalili do vody a vázali z nich vory, z nichž pak sestavili pramen. Zkušeným plavcům to trvalo tak tři dny.

Plout se mohlo až do zimy, do šestistupňového mrazu. Plavec obvykle během sezony splavil dvacet, pětadvacet pramenů, plavbám se říkalo rázy. Za jak dlouho se dostal do Prahy, to záleželo na vodě. Plavci rozeznávali vodu malou, vodu břežní neboli normál, vodu rozmarní, záslapní.

Nejraději měli břežní vodu; z Tejna nad Vltavou to při ní do Prahy trvalo tři dny. Při rozmarní to bylo ještě o půl dne kratší, ale plavci tuhle vodu neměli rádi, protože se hodně nadřeli. A při záslapní vodě si na voru prakticky neodpočinuli.

Každý pramen ovládali jen dva až tři pomocníci a vrátný, který vor řídil. Byl to takový plavecký kapitán, musel složit přísné zkoušky, které ho opravňovaly k plavbě na určitém úseku řeky. Každý pramen musel mít označení firmy, která dřevo plavila.

voraři při prácivoraři při práciAutor: Archiv ireceptar.cz

Ale poříčního, člověka, který na plavbu dohlížel, zajímalo především to, jestli je na voru vrátný. Ten byl totiž odpovědný jak firmě, které dřevo patřilo, tak i za plavce. Práci vrátným nezadávaly obchodní firmy přímo, ale přes faktory, kteří po plavbě vorařům vypláceli mzdu — buď za ráz, nebo za dopravené kubíky dřeva.

Plavci si na tehdejší poměry přišli k velmi slušným výdělkům, ale k jaru jim už peníze stejně docházely, tak si přes zimu různě přivydělávali, hlavně prací v lese.“

Řemeslo jako hrom

„Plavci nebyli žádné fajnovky, na voru neměli žádné zvláštní oblečení: kabát, obyčejné cajkové kalhoty, na hlavě čepici — já jsem nosil baret. Plouli bosí nebo měli obyčejné trepky či gumáky, aby se v nich dalo plavat. Na voru do vás pálilo slunko, pršelo na vás a foukalo, i jiné čertovské kousky příroda prováděla.

Třeba když jsme proplouvali Červenské proudy nad Zvíkovem, uhodil do skály, které se říkalo Sokolice, blesk a odlomil z ní obrovský balvan, který naštěstí spadl do řeky před nás. Být to o chvilku později, už bych tohle nevyprávěl.

Ale asi největším nebezpečím byl alkohol. Na vorech se docela dost pilo a nadělalo to hodně úrazů a škod. Když ráz skončil, plavci se domů vraceli pěšky. Až od roku 1874 mohli dojet vlakem do Veselí nad Lužnicí.“

Replika voru 

Stavbu repliky voru pro příležitostnou plavbu v létě roku 2013 řídil Ing. Jiří Trávníček, profesí lesník, který svůj první pramen sestavil v roce 2010. Znalosti čerpal z dobových fotografií, literatury, z dobových modelů a velmi cenné byly i rady Jana Havla, nadšence, který se o stavbu vorů zajímá řadu let. Pramen o délce kolem 60 metrů obsahoval 50 m³ dřeva, které bylo po jeho rozebrání věnováno na rekonstrukci obce Rudník v Podkrkonoší, postižené povodněmi.

splavování kmenůsplavování kmenůAutor: Archiv ireceptar.cz

„Typ voru, na kterém jsme připluli ze Štěchovic, už pan Václav Husa nezažil,“ říká jeho stavitel. Jde o to, že vory, na kterých se plavil pan Husa, plavci spojovali velkými až osmnácticentimetrovými hřebíky, které se moc neosvědčily, později železnými kramlemi nebo skobami. V posledních několika desetiletích plavení dříví byly prameny vázány drátem. Bylo to rychlejší a stavba voru znehodnotila méně dřeva. Ovšem kovové spoje nebyly tolik pevné a pružné, a když vor čelil, tedy narazil do překážky, spoje se snáz uvolnily.

Předtím se ke spojování klád používaly houžve a tzv. oušení a toto spojení odolalo i velkým nárazům. Přesto nám pan Husa dal spoustu užitečných rad.“ A posledního žijícího plavce pak nadchlo, jaký vor Ing. Trávníček s přáteli postavil.

Voroplavba v heslech aneb jak se stavěl vor v roce 2013

Oušení — na koncích klád voraři vysekali „ouška“ podobná těm, jaká mají krejčovské jehly. Oušky provlékli smrkové tyčky zvané vořiny a spojení ještě zpevnili svlakem, příčnou kládou, upevněnou k voru houžvemi a slukami. Takto byla spojena přední pata (nesklonný termín), tedy přední konec voru.

detail vorudetail voruAutor: Archiv ireceptar.cz

Houžve — odvětvené, napařené a zkroucené a odkorněné kmínky mladých stromků, nejčastěji smrků, obvykle o průměru 2 cm a délce nejméně 1,5 m. Bylo jich potřeba velké množství, připravovali je specialisté a skladovaly se ve vlhku.

Sluka, též sluk — kolík, kterým se zaklínil konec houžve v otvoru vyvrtaném do klády. Voda sluku a houžev v kládě zatáhla tak pevně, že k uvolňění bylo nutné spoj rozříznout pilou.

Podval — kláda, která vázala zadní pata, tedy zadní konec voru.

Tabule — jeden vor ze spojených klád.

Pramen — spojené vory. Pramen byl běžně dlouhý 150 metrů, často i delší a měl šířku 5 až 6 metrů.

Předák — první vor v prameni.

Slabák — druhý vor v prameni.

Zadák — poslední vor v prameni.

Žabka — otvor vyseknutý v kládách na zadní pata voru. Žabkami byly provlečeny houžve, na kterých byl navázán předek dalšího voru

Šrek — vorařská brzda, umístěná na třetím a u dlouhých pramenů i na předposledním voru. Byla to silná kláda, tzv. jehla, která se v případě potřeby vsunula mezi dva příčně upevněné válce o nestejném průměru. Když jehla narazila na dno, vzpříčila se o ně a mnohatunový pramen zastavila. Jeden z příčných válců pak byl upevněn tak, že šel velmi snadno uvolnit, aby vzpříčená jehla přestala vor brzdit.

detail vorudetail voruAutor: Archiv ireceptar.cz

Vejpona — kláda spojující první a druhou tabuli pramene. Zajišťuje, aby při průjezdu propustí zvednutý zadní konec prvního voru nepodjel předek druhého voru a přední tabuli nerozbil. Vejpona zároveň udržuje stálý rozestup mezi předákem a slabákem.

Rudlata — vesla (nikoliv kormidla), kterými se vor řídil. Na předáku byla dvě nebo tři vesla upevněná na předních pata v nožicích, tj vidlicích zaražených ve svlaku, a jedno veslo bylo na boku zadních pata, tj zadní části předáku. Veslu na zadáku se říkalo opačina.  

Vory na Vltavě

První historický dokument o plavbě vorů na nejdelší české řece je privilegium českého panovníka Jana Lucemburského z roku 1316, ale jak naznačují zmínky již z roku 1130, dřevo se po vodě z jihočeských hvozdů plavilo mnohem dříve, byť patrně nebylo svázané do vorů. Vodní cesty byly v té době mnohem bezpečnější než obchodní stezky vedoucí řídce obydlenou krajinou.

Za Karla IV. pak voroplavbu upravovala nařízení stanovující rozměry propustí a jezů, na jejichž funkčnost dohlížel sbor přísežných pražských mlynářů. Postupem času se dříví plavilo nejen po Vltavě, ale i po Lužnici, Otavě, Sázavě, Berounce či Nežárce, pro plavení dřeva bylo využíváno i Labe.

Konjunktura plaveckého řemesla nastala v osmnáctém století, kdy majitelé jihočeských panství začali stále více zhodnocovat bohatství svých lesů. Největší rozmach na českém území pak voroplavba zažívala v letech 1890 až 1910, kdy značná část dřeva po vodě putovala do Německa.

  • Ve vorech se dokonce nepřepravovaly pouze klády, ale i opracované stavební dřevo (trámy, fošny) nebo i živé ryby ve zvláštních mělkých koších, tzv. haltýřích, zabudovaných do voru.

Rozmach železniční a automobilové dopravy a pokles poptávky po plaveném dřevu ve stavebnictví a lodním průmyslu způsobil postupný pokles voroplavby. A definitivní ránu zasadila plavcům stavba přehrad. Poslední vory propluly Prahou v roce 1947 a poslední plavba na Vltavě se uskutečnila 12. září 1960 z Červenských proudů na přehradu Orlík.

Pro bližší seznámení se zaniklým řemeslem, které v sobě spojovalo řemeslnou dovednost a drsnou romantiku souboje člověka s přírodními živly, doporučujeme navštívit například:

Foto autor

Akční letáky