Karel Hauser z Valašského Meziříčí původně nepočítal s tím, že půjde ve stopách svých předků. Když však na přelomu padesátých a šedesátých let musel opustit střední školu kvůli své "politické nepřizpůsobivosti", vrátil se k rodinné tradici − do učení k otci.

Nakonec vystudoval keramickou školu v Bechyni, poté v rožnovském muzeu vyráběl repliky staré lidové keramiky, pak sedm let vedl keramické kroužky v Lidové škole umění ve Valašském Meziříčí. Dnes hněte a peče valašskou keramiku. Profese mu nedávno pomohla, aby se po mozkové mrtvici a částečném ochrnutí zase vrátil do života.

„Zkoušet znovu řemeslo bylo lepší než mačkat rukama rehabilitační kroužky a balónky. Práce s hlínou mi šla sice ze začátku hůř, ale teď už je to dobré.“

Kroužení je základ

Vykroužit na hrnčířském kruhu misku zvládne každý, aspoň trochu šikovný a trpělivý člověk. Opravdová zručnost však přichází až časem s pravidelným usedáním k točně. Vykroužit džbán už vyžaduje dost zkušeností.

Nejnáročnější jsou nádoby s úzkým hrdlem. Ty se skládají ze dvou předem vykroužených částí a spojují se na kruhu hliněnou kašičkou − šlikrem.

„Začátečníci by měli nejdřív zkoušet talířky a misky," radí Karel Hauser. Vzpomíná, že učni u jeho otce dělali první rok jen misky ke kořenáčům, teprve později mísy, hrnky a složitější tvary.

„Chce to zkoušet a zkoušet, než se dílo začne trochu dařit. Dá se pracovat i se šablonou, pomocí které na kruhu z hlíny vytáhnete základní tvar a ten pak dokroužíte rukama".

Není hlína jako hlína

„Cihlářskou hlínu si vlastnoručně nakopu," prozrazuje valašský hrnčíř, „zavezu ji do dílny a nechám ji zaležet. Pak ji pomelu a ručně vyberu kamínky. Cihlářskou hlínu najdete všude, je jílovitá, plastická, hladká. Každá je trochu jiná, liší se mimo jiné obsahem drobných kamínků, písku – takzvaného ostřiva. Čím víc ho obsahuje, tím je hotový výrobek odolnější vůči praskání."

Do hlíny pro výrobu kachel se dříve dokonce přidával písek, aby se kusy při pálení nekroutily. Dnes se takto „ostří“ hlína na větší výrobky, jako jsou velké talíře nebo vázy. „Výrobky z ostré hlíny však nemají tak hladkou strukturu a hrnčířovy prsty při práci na kruhu mnohem víc trpí," upozorňuje Karel Hauser. „Kroužit z hlíny v rukavicích nejde, ztrácíte cit."

Pro menší práci je výhodnější si hrnčířskou hlínu koupit – ušetříte tak čas, který můžete věnovat práci na kruhu. Koupený materiál má však po vypálení stejnou barvu, keramika ztrácí krajový ráz. Třeba ta valašská má typický červený odstín.

„Vykroužený tvar necháte vyschnout, výrobek se trochu zmenší. U větších kusů musím vysychání zpomalovat, aby nepopraskaly. Přes menší kusy přehazuji igelit, přes větší vlhké plátno. Větší mísy a nádoby se navíc při vysychání prověšují, ztrácejí tvar a po dvou třech hodinách je musíte obrátit (poklopit), vytlačit do původního tvaru a po dalších třech hodinách znovu poklopit."

Zdobení střepu ptačím brkem, prstem...

  • Na vyschlý kus připravený k vypálení, kterému hrnčíř říká syrový střep, se malují vzory bílou hlínou – tzv. engobou. Přidají-li se do ní kysličníky různých kovů, dostane glazura po vypálení určitou barvu.
  • Ke zdobení se používá hlavně kukučka, což je keramická nádobka s otvorem, do kterého se zasune kus ptačího brku Ten se na konci seřízne podle toho, jak silnou linkou bude hrnčíř malovat.
  • Zdobení střepu postřikem prsty se nazývá prskání, střep se do glazury dá rovněž namočit – buď celý, nebo jeho části.
  • Pro vytváření vzorů nebo obarvení střepu se používá krycí glazura. Chceme-li zachovat vzhled vypálené hlíny, použijeme glazuru průhlednou. Toto je technika na takzvaný jeden výpal a je typická pro valašskou keramiku.
  • Zdobíme-li barevnými glazurami, syrový střep jde předtím na takzvaný přežah, kdy se hlína v peci zbaví při vyšší teplotě vody a změní svoji strukturu. Glazura se pak při konečném výpalu na keramice nerozpije.

Ze žáru pece jen pozvolna do všední teploty

Zdobení a glazura se nechá na střepu zaschnout a pak se střep vypaluje. Jednotlivé kusy se v peci nesmějí dotýkat, aby se nespekly.

Po vypálení musí keramika velmi pomalu chladnout, aby nepopraskala glazura, která má jinou tepelnou setrvačnost než střep. Optimální je, když dílo v peci chladne tři dny. Moderní elektrické pece mají dobrou izolaci, takže to není problém.

Efekt čínských váz Rychlým chladnutím se v glazuře může úmyslně vytvořit dekorativní síť drobných prasklinek tzv. halis nebo kraklování – tvoří se tak například imitace starých čínských váz.

„V dílně mám dvě elektrické keramické pece o objemu 0,25 m3 za 200 000 Kč. Každá váží 1600 kg a jeden výpal keramiky v ní vyjde asi na 500 Kč. Naše valašská „měkota“ se vypaluje při 1050 ºC," popisuje výpal Karel Hauser.

Dříve se vypalovalo v pecích vytápěných dřevem. Výpal trval podle počasí asi 20 až 24 hodin. Přitom se spotřebovalo kolem 300 metráků dřeva. Bylo to tedy hodně žhavé řemeslo, proto také dříve museli mít hrnčíři své domy a dílny u řeky.

Řemeslo pro nadšence

Hauserovi synové − starší Karel i mladší David − základy otcova řemesla zvládli, ale k hrnčířskému kruhu usedají hlavně pro své potěšení.

„Uživit se jen hrnčířinou je dnes hodně těžké," říká valašský hrnčíř. „Ale jako koníček to vřele doporučuji. Přihlaste se do některého kurzu základů keramiky a pokud vás to chytne, získejte si náklonnost některého vstřícného hrnčíře, kterému nebudou vadit vaše občasné návštěvy v jeho dílně. Nebo si poříďte vlastní hrnčířský kruh a další hrnčířské vybavení a svoje výtvory si u něj nechte vypálit.“

Foto Jan Malý