Dozajista to znáte: Z vlastní zkušenosti možná už ne, zapomněli jste, třeba i záměrně. Ale jen si opatříte malé štěně (to spíš než kotě), hned musíte být ve střehu. Všechno musí vyzkoušet. A jak jinak, než per os, jak by řekli vzdělanci. Pusou, hubou, tlamou. V případě štěněte a kotěte tlamičkou. A samozřejmě – co chvíli pokusný objekt spolknou. Když je to cosi rostlinného původu, hned majitel volá veterináři, ten na toxikologii a toxikologie třeba vyhledá mne. Mé známé kočky ochutnají každou novou kytku v bytě, třebaže už odrostly z kotěcích chlupů. Takové zvířecí pokusy nejsou řídké, ale nic to není proti ochutnávacím pokusům lidských mláďat. A to je teprve nadělení, dokonce nejen mikulášské a vánoční.

Na čem že se to potomek pásl?

Tohle všechno mi jako asociace naskočilo v palici po nedávném telefonátu z toxikologie. Musím se přiznat, že možná už 40 let spolupracuji s Toxikologickým informačním střediskem Kliniky nemocí z povolání pražské Všeobecné fakultní nemocnice. Něco jako call–girl, dívka na telefonu – anebo svého času „milionářský“ přítel na telefonu. Na středisku mají mé telefonní číslo – a snad je mají i leckde na pohotovostech a v ambulancích. Nejsložitější je, když vyplašený rodič s sebou nepřinese vzorek, na němž se jeho potomek napásl (a někdy i třeba ona zmíněná kočka). Je–li větvička při ruce, má Větvička snazší úlohu. Až donedávna jsem musel klást otázky typu: listy jsou postaveny střídavě nebo vstřícně, měla spolknutá bobule (malvička, peckovice) tzv. bubák, nebo ne? – a tak dokolečka.

Očičko telefonu jako velký pomocník

Ulevilo se mi, když technika pokročila natolik, že snad v každém mobilu je ono kouzelné očičko, jímž na kritický objekt (rostlinu, listy, plody) namíříte, cvak, a hned to ememeskou zaememeskovat. A já se hloupě nevyptávám a hned vím, na čem jsem. A hlavně na čem je postiženec, který v nestřeženém okamžiku třeba ožíral tisůvky z tisu. Samozřejmě nejsem vševědoucí, ale zatím jsem se zpravidla dobabral poznání. Přišel na příklad snímek krásně červeného listu, jak jen přísavníky alias psí vína zčervenat na podzim umějí a vzápětí druhý snímek, s celým hroznem (i když botanicky to pravý hrozen není) modrofialových kuliček. Bobulí psího vína. Obratem jsem svoji diagnózu řekl – a na druhé straně už mohl diagnostikovat a ordinovat lékař. V tomto případě život ani bříško osmnáctiměsíčního nenechavého batolete ohroženo nebylo.

Pozor na zlatý déšť!

Přitom jsem si vybavil vzpomínku na léta dlouho minulá, bezpočítačová a bezmobilová, kdy mne jednou volali z dětské kliniky na pražském Karlově, že tam mají mládenečka, co mu není dobře, protože si natrhal v Riegrových sadech lusky hrachu. Vzorek neměli, tak jsem skočil do auta, dojel na Karlov, tam jsme synka naložili do sanitky a jeli do parku. Mé podezření se ukázalo oprávněným. Bylo to sice v době, kdy ještě nebyly známy televizní fialové reklamní krávy, ale přesto městské děti věřily, že se mléko vyrábí v továrnách. A hrách je to, co má lusky. V Riegrových sadech měl lusky štědřenec, rostlina, u níž pánové Riedl a Vondráček v Klinické toxikologii zaznamenali úmrtí dítěte po požití tří semen nebo tří lusků – to už si teď nepamatuju, ale je to potvora nad jiné nebezpečná. Zlatý déšť jí lidé říkají, nebo žlutý akát. Podstatné ale bylo, že mládeneček přežil, doktoři zasáhli včas.

A tak, dělaje si takovou malou čtyřicetiletou inventuru, musím konstatovat, že žádné ze žravých a nenechavých mláďat zatím neutrpělo úhonu, možná i mým přičiněním. Je to nad všechna vědecká pojednání, která bych byl kdy napsal. A mám dobrý pocit z toho, že se ona mláďata dočkala i všech mnoha dalších prosincových nadílek, aniž by se kdy dostala do nesnází a jiných „nadělení“.