Hřebíček má dezinfekční, antibakteriální a antimykotické účinky, a proto je obecně vhodný pro hygienu ústní dutiny, kde tlumí bolesti zubů a zabraňuje šíření bakteriálních infekcí při zánětu dásní nebo po vytržení zubu, protože je zároveň adstringentní. Doporučuje se rozkousat jeden až dva hřebíčky na kaši, co nejdéle ponechat v ústech a potom vyplivnout. Hřebíček uvolňuje křeče, tiší bolesti a podporuje pocení. Zároveň povzbuzuje chuť k jídlu a podporuje trávení.

Hřebíčkový olej je velmi silný prostředek, který se nesmí užívat nezředěný! Ničí choroboplodné zárodky a osvědčil se i při zánětech jater virového původu, při napadení amébami a dokonce i při tuberkulóze. Je součástí vietnamských a čínských balzámů. Hřebíček a přírodní prostředky na jeho bázi by se neměly užívat dlouhodobě.

Na zuby, vrásky i pro povzbuzení

  • Hřebíček se osvědčil ve směsi, která připravíme z 10 g hřebíčku, 10 g hrubě rozsekané skořice, 20 g usušených šípků, 50 g usušených jablečných slupek a trochy mletého muškátového oříšku. Dvě polévkové lžíce přelijeme 250 ml vařící vody a necháme 10 minut luhovat. Je to chutný a celkově povzbuzující čaj.
  • Čaj ze směsi hřebíčku, zeleného čaje a tymiánu se užívá nejen perorálně, ale při těžších střevních infekcích i ve formě léčebných klystýrů.
  • Nálev z 5 hřebíčků zalitých šálkem vařící vody se po 10 minutách luhování používá na potírání vrásek kolem očí. Ve formě inhalace dezinfikuje dýchací cesty a léčí průduškové záněty.
  • Z hřebíčkové tinktury, získané čtrnáctidenní macerací 20 hřebíčků ve 100 ml kvalitního alkoholu, je při poloviční nebo třetinové koncentraci vynikající ústní voda.
  • Čistá hřebíčková esence v šálku bylinného čaje mu dodá jedinečnou vůni a umocní celkové působení.
  • Hřebíčkový éterický olej se podává rozmíchaný ve vodě v množství maximálně 15 kapek. Samotný pomáhá při parodontóze a bolestech zubů.
  • Práškovaný hřebíček podáváme 3x denně na špičku kulatého nože.

Hřebíček chválil už Matthioli

Z hřebíčkovce se používá plod, zvaný také hřebíčková matka, který obsahuje beta-sitosterol, kyselinu ellagovou, flavonoidy, třísloviny a salicyláty. Přítomny jsou i terpeny caryophyllen, furfural a vanilin. Specifickou vůni mu dodává až 20 procent hřebíčkových silic, jejímiž hlavními složkami jsou eugenol, acetoeugenol a humulen.

V Mathioliho Herbáři se píše o hřebíčku jako o koření a léku, který byl u nás velice rozšířený: „Hřebíčkův užíváme v pokrmích i v lékařstvích. Hřebíčky jedené aneb s vínem pité posilují srdce, jater, žaludka i hlavy. Pomáhají k zažití pokrmův, nechutenství zahánějí, dávení i měkost života aneb ouplavici zastavují a potracenou chuť k jídlu zase navracejí. Užitečné jsou také proti všelikým studeným neduhům mozku, jacíž jsou Sv. Valentina aneb padoucí nemoc, šlak, potracení paměti, závrat, křeč, třesení, ospánlivost, ztrnutí aneb nečitedlnost oudův."

Kde roste hřebíček?

Hřebíčkovec vonný (Caryophyllus aromaticus) pochází z indonéských Severních Moluk. Na počátku křesťanského věku byl v Číně a Egyptě vyhledávaným kořením, někdy dokonce ceněným jako zlato. Do Evropy se dostal za císaře Konstantina, ovšem rozšířil se až v době, kdy jej do Evropy začali ve velkém importovat z ostrova Ambon Holanďané. Výnosný obchod s hřebíčkem, který provozovala Nizozemská východoindická společnost, kdy se za kilogram platilo 7 g zlata, jim ovšem překazili kolem roku 1800 Angličané, když začali zakládat rozsáhlé plantáže na Zanzibaru a Pembě.

Podle knihy Svět přírodních antibiotik