Říká se, že život je jako svíčka, která hoří, hoří a jednoho dne dohoří. Pokud je to pravda, tak Bůh dal kmenu Hunzů voskové louče s pořádně dlouhými knoty. Protože jak si vysvětlit, že tenhle malý národ, žijící na hranicích Indie a severního Pákistánu, se dožívá neuvěřitelného věku 120 let? Hunzové vypadají v porovnání s dnešním civilizovaným světem skoro jako zázrak. I přes pokročilý věk působí velmi mladě. Nejsou nemocní, netrápí je rakoviny a až do stáří jsou velmi vitální. Jediný neduh, který je občas trápí, jsou zlomeniny kostí. Ale s tím se potomci vojáků Alexandra Velikého (jak o sobě Hunzové hrdě říkají), dokáží jednoduše popasovat.


Když stovka je jen číslo...

Dlouhověkost Hunzů je unikát. Přitom tenhle malý národ čítající 15 000 lidí nežije nějak zvlášť jinak, než naši předkové. Hunzové se živí plodinami, které vypěstují na svých horských políčkách. Většinu času tráví venku, chodí 20 kilometrů denně a věnují se fyzické práci. Mezi rolníky byste našli nejen mladé lidi při síle, ale i stoleté starce, kteří se dokáží docela slušně „ohánět motyčkou“. Stejně neuvěřitelné jsou i zdejší ženy, které rodí děti až do důchodového věku – 65 let. Jak je to možné, vždyť sama příroda vymezila ženám na mateřství jen určitý čas? Proč zrovna Hunzové to mají jinak?

Maso jen dvakrát do roka

Není divu, že tenhle malý kmen nedává vědcům spát. Proto mnozí z nich jezdí do Himalájí, aby zjistili, v čem tkví tajemství dlouhověkosti Hunzů. Jeden z lékařů, Dr. John Clark se domnívá, že důvodem je izolace. Hunzové neznají stres, fastfoody, auta, mobily, ani další „vymoženosti“ moderní doby. Žijí si ve svém tempu a v souladu s přírodou, proto se jich civilizační choroby netýkají. Jiný z odborníků, Dr. Robert McCarrison, zase vidí klíč dlouhověkosti ve většinové vegetariánské stravě. Hunzové jedí jen to, co si vypěstují. Na jejich talířích nenajdete nic jiného než ovoce, ořechy, cereálie, luštěniny, vajíčka, sýry nebo trochu mléka. Žádný cukr nebo bílá mouka! Maso je pro ně svátek. Jedí ho jen dvakrát do roka a většinou se jedná o kuřecí nebo jehněčí kousek. Zajímavé také je, že pokrmy se v přírodním stavu, tedy bez koření. Každý si je pak dochucuje (pokud vůbec) po svém.

Meruňky jako součást jídelníčku

Svůj vliv má na zdraví Hunzů i jejich způsob a četnost stravování. Údajně jí jen dvakrát denně. A jejich jídelníček se tvrdě přizpůsobuje ročním obdobím – na jaře, kdy není úroda, drží půst. Zbytek roku pak už jedí vegetariánsky. Jednou z častých plodin na jejich jídelníčku tvoří meruňky. A možná právě ty jsou tím hlavním důvodem dlouhověkosti kmene. O tomhle ovoci je známé, že obsahuje důležitý vitamin B17, který má silné antioxidační a protirakovinné účinky. A Hunzové meruňky doslova milují.

Všeho (i meruňkového oleje) s mírou

O tom mimochodem vypovídá i tradice. U Hunzů se totiž váženost rodiny poměřuje počtem meruňkových stromů. Místní konzumují meruňky syrové, sušené nebo ve formě džusu. Z jadérek pak lisují výživný olej. A právě tenhle tuhý střed meruňky je největším zdrojem vitaminu B 17, který mnozí považují za „stopku“ proti rakovině. Hunzové ho však spotřebovávají jen po troškách. Jako by podvědomě tušili, že větší množství tohoto typu „béčka“ způsobuje toxický kyanid a mohl by je otrávit. Moudrost tohoto národa tkví vlastně v jednoduchých věcech – v naslouchání lidskému tělu a přírodě. A zřejmě i v meruňkách, které dal Bůh (společně se svíčkou dlouhověkosti) skromným Hunzům jako bonus. Berme si z nich příklad.

Zdroje: www.veda.instory.cz, www.ancientpages.com

Související články