Správně zvolené lůžko

U jednotlivé postele by měla být šířka alespoň 90 cm. Pokud to prostor dovoluje, je lepší zvolit ještě širší postel — 100 až 140 cm. V případě tzv. manželské postele stačí 2x80 cm.

Obvykle se vyrábějí lůžka o délce 200 cm, což průměrně vzrostlým jedincům vyhovuje. Pokud ovšem patříme mezi čahouny, měli bychom ke své výšce připočíst 20—30 cm, postel pak může mít na délku až 220 cm.

Dalším důležitým rozměrem je vzdálenost lehací plochy od podlahy. Hygienickým minimem je 25 cm, doporučená výška je ovšem vyšší: alespoň 40—45 cm. Pro seniory a osoby s pohybovými problémy je dobré přidat ještě dalších 10 cm.

Postel by měla mít nožky, aby mohla odvětrávat matrace. Z logiky věci vyplývá, že nejvhodnější je laťkový či lamelový rošt, pevná deska v tomto případě slouží jako nevhodná „parozábrana“. Z téhož důvodu by měla matrace svými dvěma třetinami vyčnívat nad rám postele.

Důležitou součástí lůžka je čelo, které chrání zeď před otěrem a naši hlavu před průvanem.

Dobrá postel by měla být vybavená vhodným roštem a kvalitní matrací. Rošt může být jednoduchý laťkový, optimální je ovšem rošt lamelový, nejlépe s tzv. bodovým pružným podepíráním, kdy se na lamely ještě připevňují nosné destičky či křidélka, která tak roznášejí hmotnost spáče do celé řady bodů.

Lamelové rošty mohou být polohovací, někdy i s elektrickým ovládáním, což ocení zvláště starší osoby. Obecně lze říct, že lamelový rošt je vhodný pro všechny typy matrací, kromě pružinových. Ty lze položit pouze na pevný laťkový rošt.

Výběr matrace je věda

Při výběru matrace (a také roštu) je nutné vzít v úvahu hmotnost, pohlaví a zdravotní stav. Z toho vyplývá, že každý spáč by měl mít vlastní rošt a matraci, a to i v případě manželské dvoupostele.

Moderní matrace jsou obvykle sendviče složené z různých vrstev a z různých materiálů. Díky takové skladbě si můžeme vybrat matraci na míru svým potřebám a představám. Pojmy jako tvrdost či měkkost jsou velmi individuální; každému vyhovuje něco jiného.

V zásadě platí, že čím vyšší matrace, tím bývá kvalitnější.

Obecně lze však říct, že se stoupajícím věkem roste potřeba měkčího podkladu, protože starší lidé mají horší krevní oběh. Pro ně se hodí matrace s horní změkčující vrstvou z takzvané líné či studené pěny. Tyto speciální polyuretany se teplem lidského těla zahřívají a plně se mu přizpůsobují, lépe roznášejí hmotnost a brání proleženinám. Proto se používají na zdravotní antidekubitní matrace. Ocení je i diabetici, které tělo „nevaruje“, že došlo k omezení krevního oběhu.

Nejmenší doporučená výška se pohybuje od 14 cm výše, neobvyklé nejsou ale ani matrace silné 20 i více cm. Jelikož každou noc vypotíme až půllitr potu, měla by matrace být opatřena snímatelným vypratelným potahem.

Nejvhodnější je potah, který lze po obvodu rozdělit na dvě části. Snáze se pere, pokud sušení potahu trvá dlouho, můžeme na matraci pořád spát — prostě vypereme jen jednu část a až poté druhou. Vhodné je i použití tzv. matracových chráničů, které tvoří další hygienickou vrstvu a můžeme je prát častěji než samotný potah. Na trhu jsou k dostání i speciální chrániče určené pro osoby s inkontinencí – s někdejšími „igelitovými“ podložkami nemají nic společného, vlhkost nepropouštějí, ale pokožce umožňují dýchat.

Na vybrané matraci bychom si měli alespoň 10 minut zkusmo poležet. Jen tak poznáme, že nám bude opravdu vyhovovat. Matraci bychom nikdy neměli kupovat jen podle reklamních letáků!

Důležitá je správná poloha páteře

Pokud si nejsme jistí, zda je pro nás matrace vhodná — ani příliš měkká ani nadměrně tvrdá — můžeme provést jednoduchý test. Když si lehneme na záda, měla by být páteř ve svém přirozeném esovitě zakřiveném tvaru, a při ležení na boku v rovině.

  • Pokud při lehu na zádech snadno vložíme mezi tělo v oblasti beder a matraci ruku, je povrch příliš tvrdý. Jestliže do těchto míst ruku nelze vsunout, je matrace příliš měkká.

A proč je správná tuhost tak důležitá? Příliš tvrdá matrace podpírá tělo jen v několika bodech, což narušuje krevní oběh (poznáme to například strnulostí prstů na nohou).

  • Tělo se brání a nutí nás k neustálému obracení (za noc klidně až 100x). K tomu však budeme muset vynaložit spoustu námahy. Neuvolní se ani ploténky, odpočinek tedy nebude dostatečný.

Naopak přehnaně měkká matrace, do níž úplně „zapadneme“, zase jednostranně stlačí meziobratlové ploténky. Ty pak nemohou přijmout tekutinu potřebnou pro regeneraci a také v tomto případě musíme pro obracení vynaložit zbytečnou námahu.

Přikrývky především prací

V porovnání s ostatními částmi bytu je v posteli stonásobně vyšší výskyt roztočů. A právě roztoči o velikosti sotva 0,1 až 0,35 mikrometru a jejich exkrementy patří k nejčastějším alergenům. Zlikvidovat je lze především častým praním — generační cyklus roztočů představuje totiž pouze 7 až 10 dní. Proto je nutné prát často nejen povlečení, ale čas od času i přikrývky.

  • Výrobek by se měl dát prát při teplotě alespoň 60 °C. Abychom totiž roztoče zničili, potřebujeme prací lázeň vyšší než 54 °C a prací cyklus musí trvat déle než 50 minut.
  • Aby se z přikrývky vyplavily zbytky mrtvých těl roztočů a jejich exkrementů, měla by mít pračka dostatečný objem – tedy více než na 6 kg prádla.

Z hygienických důvodů jsou proto nejčastější volbou přikrývky ze speciálně upravených polyesterových vláken, z tzv. dutého vlákna. Jejich cena se pohybuje od několika set až po několik tisíc korun, kvalita se liší počtem kanálků: S rostoucím počtem přikrývka více hřeje a je i dražší.

Přikrývky z mykaného ovčího rouna jsou vhodné pro osoby trpící revmatismem nebo poruchami pohybového ústrojí, které potřebují příjemné, „přirozené“ teplo. Ovčí rouno totiž dokáže přijmout až 30 % vlhkosti z okolí, aniž by se nějak změnily jeho tepelné vlastnosti. Tyto přikrývky se postupem času slehnou asi o 40 % (proto nejsou vhodné na polštáře), nemá to však vliv na jejich tepelně izolační vlastnosti.

Dříve se doporučovalo čistit je pouze chemicky, dnes je lze prát ve 40 °C, je ovšem nutné použít speciální přípravky s lanolinem.

Nejdůležitější součást dětského pokoje

Při zařizování dětského pokoje často sáhneme po tom, co jsme sami vyřadili — po starých gaučích nebo válendách. Je pravda, že děti vydrží hodně, ale tímto způsobem jim „zaděláváme“ na pozdější problémy se zády. Dítě by mělo mít kvalitní lůžko. „Dospělou“ postel můžeme s klidem pořídit i předškolákovi, v průběhu času můžeme s rostoucí hmotností dítěte pouze měnit matrace.

Zvláštní kapitolou jsou palandy. Pokud to jen trochu jde, měli bychom se jim vyhnout. V bytech s nižším stropem dýchá dítě na horním lůžku teplý „vydýchaný“ vzduch, péče v době nemoci bývá mnohem problematičtější.

Naopak sourozenec na spodním lůžku „dostává“ výpary přicházející z horní palandy. Pokud to z prostorových důvodů nejde jinak, měla by být vzdálenost lehací plochy od stropu minimálně 140 cm — právě kvůli teplému a vydýchanému vzduchu.

Foto IKEA a Shutterstock