Zdroje: houby.naturatlas.cz, houby.naturfoto.cz, chovatelka.cz
Připravili jsme pro vás přehled těch nejjedovatějších. V červenci se v lese můžeme setkat až s více než stovkou druhů hub, z nichž některé jsou vynikající, jiné nejedlé, některé jedovaté a pár dokonce smrtelně jedovatých. A právě na ty se zaměříme. Často si je totiž můžeme splést s jinou, dokonce jedlou houbou, což by nám asi dost zamíchalo kartami.
Jaké jsou tedy ty skutečně smrtelně jedovaté červencové houby?
Závojenka olovová
Povrch této houby může někdy být jemně vločkatě šupinkatý. Lupeny jsou středně husté, zprvu bělavě krémové, později od uvolňujících se výtrusů růžovějí. Závojenka je poměrně vzácná a rozhodně není běžnou houbou, na níž narazíte v sezóně na každém kroku. Obyčejně roste ve skupinách v listnatých lesích pod duby, buky a habry. Nejraději má vápencové podloží. Vyskytuje se téměř výhradně v nižších polohách.
Závojenka, ač má tak honosný název, může způsobit i smrtelnou otravu! Navíc mladé plodnice leckdy dokonale imitují malé hříbečky, což může být pro neopatrné houbaře velmi nebezpečné. Vyrůstají často v blízkosti hřibů dubových! Je také snadno zaměnitelná s čirůvkou májovkou.
Vláknice začervenalá
Celé plodnice vláknice začervenalé v dospělosti postupně červenají. Její klobouk je tupě kuželovitý a na povrchu vláknitý, lupeny zase středně husté, zpočátku béžově našedlé, později šedohnědé až okrově hnědé, s nerovným bělavým ostřím. Třeň je plný, na řezu bělavý, po delší době červenající. Tato huba vyrůstá na světlých místech od května do července.
Nejraději má listnaté lesy, sady a parky, kde ji můžeme objevit pod lípami, habry, buky a lískami. Také ona se objevuje vzácně, většinou ve skupinách na lokalitách se zásaditým podložím. Upřednostňuje nižší polohy.
Je smrtelně jedovatá, a to i v malém množství, cca 40-50 g. Vláknice představují nebezpečnou skupinu hub zahrnující několik jedovatých druhů. Na rozdíl od muchomůrek nebo závojenek zde nenajdeme žádnou chutnou a jedlou houbu, kterou bychom mohli využít. Pokud se vláknicí otrávíme, můžeme očekávat silné pocení a slinění. Otrávený člověk dokáže vyslinit až dva litry slin! Dalšími příznaky jsou nevolnost, celková slabost, třes, poruchy vidění a srdečního rytmu a v některých případech i astmatické potíže. První příznaky otravy se projevují velmi brzy, někdy dokonce již během jídla.
Zajímavostí je, že v červnu roku 2005 se po vláknici začervenalé otrávila i želva ostruhatá z domácího chovu, jež vláknici snědla ve venkovním výběhu. Zhruba po třech hodinách se u želvy začaly projevovat v podstatě shodné příznaky otravy jako u lidí. Veterinářům se nakonec želvu podařilo zachránit.
Muchomůrka zelená
Muchomůrku zelenou nejčastěji poznáme podle bělavé vakovité pochvy, které se také říká kalich smrti. Na rozdíl od předchozích kolegyň se vyskytuje v našich lesích hojně a často, a to od června až do října. Objevíte ji jak jednotlivě, tak i ve skupinách, zejména v listnatých či smíšených lesích pod duby, buky, habry, ale i jinými listnáči, vzácněji také na mechatých lokalitách pod smrky, od nižších poloh po pahorkatiny.
Při otravě je nutné co nejdříve přivolat lékaře a vyvolat zvracení. K smrtelné otravě dospělého člověka stačí někdy pouze jedna jediná plodnice! Největší nebezpečí této houby jsou pozdější příznaky otravy, jež se dostaví až po 8 hodinách po jejím pozření. Patří k nim únava, žaludeční nevolnost, průjem, bolest hlavy a mrazení, jež společně vedou k naprosté dehydrataci organismu. Po 3 až 4 dnech nastává úleva a odeznění zvracení a průjmů, ale až pak se může dostavit selhání jater a ledvin, postižený upadá do bezvědomí a často i zemře. Dnešní medicína už ale zná i možnosti léčby, takže otravy nejsou tak běžné.
Muchomůrka zelená obsahuje i další cyklické peptidy, z nichž je nejvýznamnější antamanid, který vykazuje protirakovinný účinek.
Muchomůrka tygrovaná
Muchomůrka tygrovaná má bílý, na povrchu vločkatý třeň, jenž je opatřený bílým, hladkým prstenem a hlízou, nad jejímž vrcholem se vyjímají 1-2 bělavé pásky. Roste od června do listopadu, nejčastěji v listnatých, občas i jehličnatých lesích, parcích, na hřbitovech a na jiných podobných místech, zejména pod duby, buky a borovicemi. Roste nejčastěji v menších roztroušených skupinách na mírně kyselých, neutrálních nebo zásaditých půdách. Konzumace této prudce jedovaté houby může vzácně přivodit i smrt. Obsahuje toxin mykoatropin, který se projevuje závažnými neurologickými symptomy.
Muchomůrka jízlivá
Poslední ze smrtelně jedových hub muchomůrka jízlivá. Je celá bílá, vyjma lupenů, které mohou mít nepatrný krémový nádech. Roste od července do října a není tak obvyklá. Většinou jsou jejím biotopem jehličnaté i listnaté lesy, nejčastěji ji objevíme pod smrky a buky, většinou roztroušeně v menších skupinkách. Má raději lokality s kyselým podložím ve vyšších polohách. Také tato houba je smrtelně jedovatá.
Tyto houby představují smrtelné nebezpečí, nebezpečných hub je ale v červenci v našich lesích daleko více. Za všechny ještě vzpomeňme nejznámější muchomůrku červenou, čechratku podvinutou, helmovku ředkvičkovou, hřib satan, pečárku zápašnou či límcovku.
Proto doporučujeme sbírat jen houby, které skutečně znáte, popřípadě si nechat poradit od mykologa.