Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze srpna roku 2010 v případě rodičů, kteří odmítli nechat očkovat své děti, byl šalamounský: Ano, očkování je povinné, ale pouze v rámci vyhlášky, nikoliv ze zákona. Stát proto nemůže trestat rodiče, kteří nenechají své dítě očkovat základními „povinnými“ vakcínami.

Situace v Česku je totiž taková, že rodiče odpovídají za očkování dětí do věku 15 let a děti mají být očkovány proti těm nemocem, které jsou stanoveny vyhláškou.

Na druhé straně jsou rodiče povinni bránit zájmy dítěte – a tady může nastat konflikt mezi snahou chránit dítě očkováním a obavou před možnými vedlejšími účinky. Někteří rodiče jsou totiž přesvědčeni, že očkování nejenže není pro dítě přínosem, ale naopak může ohrozit jeho zdraví.

Ale zpátky k rozsudku: Za neočkování dítěte stanovenými vakcínami tedy sice nedostaneme pokutu, ale neočkované dítě nesmí být zařazeno do školního (ani předškolního) kolektivu. A pokutu dostaneme za to, že dítě nenavštěvuje školu. Tak si vyberte…

Rizika a odpovědnost

Z rozhodnutí soudu byli rozpačití i někteří lékaři. Značná část pediatrů soudí, že základní vakcíny, které patří do očkovacího kalendáře, jsou vybrané velmi zodpovědně a mají svůj smysl. Například povinnost očkovat proti pravým neštovicím a záškrtu platí u nás už od první republiky.

Profesor Jiří Beran z Centra očkování a cestovní medicíny v Hradci Králové se před časem vyjádřil, že „kdyby se v České republice přestalo očkovat proti běžným dětským nemocem, musí se počítat s tím, že na ně za několik let zemře stejný počet lidí jako před zavedením očkování.“

Plošné očkování neslouží jen těm dětem, které byly očkované. Spousta dětí by vlastně ani očkovaná nemusela být, protože jsou naprosto zdravé a běžná dětská onemocnění „ustojí“ bez větších komplikací. Jenže plošná forma očkování je určena pro celou populaci – včetně těch slabých a nemocných, pro které by nebezpečná dětská choroba znamenala vysoké riziko. „Navíc neočkované dítě se stává zdrojem infekce a rizika právě pro tyto slabé děti,“ vysvětluje MUDr. Jan Rutsch z Centra cestovní medicíny v Praze.

Co se děje při očkování?

Očkování (vakcinace) v lidském těle napodobuje situaci, jako kdyby se člověk nemocí nakazil. Očkovací látky obsahují složku získanou z původce onemocnění (bakterie či viru), která se nazývá antigen. Ten pak povzbuzuje imunitní systém k tvorbě ochranné protilátky. Narozdíl od prodělání choroby „naostro“ se při očkování používá oslabený nebo mrtvý bacil, proto vakcína sama nemůže onemocnění způsobit.

Během 10–14 dní po očkování se tvoří maximum protilátek, v tuto dobu jsou děti náchylnější k ostatním infekcím, proto je dobré šetřit je a nevystavovat je rizikům.

K úspěšnému očkování je třeba, aby už byl imunitní aparát zralý. U novorozenců tomu ale tak není, otázkou tedy je, zda se nejedná o předčasné zatížení organismu.

Co je vlastně imunita?

S obranyschopností a jejími poruchami souvisejí téměř všechny zdravotní potíže, s nimiž se v moderní době setkáváme: od obyčejného nachlazení až po karcinomy a totální selhání imunity při AIDS. Pokud je náš imunitní systém v pořádku, nemusíme se bát většiny nemocí, protože zdravý organismus si s nimi poradí ještě předtím, než stačily propuknout.

Imunita je schopnost organismu rozeznat „své“ od cizího a pomocí buněk a protilátek toto „cizí“ (bývají to obvykle bakterie nebo viry) zneškodnit. Imunita, pokud popisujeme její fungování, se dělí na buněčnou a humorální (protilátkovou).

  • V první z nich je nejpodstatnější práce bílých krvinek, které se významně podílejí na likvidaci cizorodých organismů a buněk.
  • Podstatou humorální imunity je tvorba protilátek (imunoglobulinů).

Oba systémy pracují společně.

Přirozená a získaná schopnost zneškodnit bacil

Novorozenec přichází na svět s přirozenou imunitou: Jeho obranou jsou různé látky v organismu včetně ochranných bílkovin a dalších složek, které získal z matčina organismu a také díky kojení.

S přibývajícími měsíci a lety se dítě postupně dostává do kontaktu s množstvím dalších organismů, jimž se musí jeho imunitní systém přizpůsobovat. Umí si však zároveň uchovat o každém z těchto „vetřelců“ potřebné informace, a tak je v budoucnu při dalším setkání s ním schopen okamžitě reagovat − to je získaná imunita, na jejímž principu funguje i očkování.

Které dětské očkování je povinné?

Očkování dětí proti nebezpečným infekčním chorobám se dnes provádí téměř od prvního dne jejich narození. Miminka dostanou první vakcínu ještě v porodnici a v průběhu prvních dvou let podstoupí očkování proti většině onemocnění zařazených v systému povinného očkování.

V České republice platí v očkování určitý řád – nazývá se očkovací kalendář. Každé dítě má svůj očkovací průkaz, kde je zapsané datum, druh očkování a název i číslo vakcíny.

Proti kterým nemocem se děti očkují?

  • Čtvrtý den po narození, maximálně do konce šestého týdne, se děti očkují proti tuberkulóze. Od roku 2009 se nepřeočkovává a uvažuje se o zrušení plošného očkování.
  • Všechny nemoci, proti kterým se provádí povinné očkování, jsou nakažlivé, velice nepříjemné a i v dnešní době mohou být pro děti smrtelné. Proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, haemophilu influenzae typu B, dětské obrně a virové hepatitidě typu B se děti očkují od 13. týdne tzv. hexavakcínou, musejí mít ale zhojené očkování proti tuberkulóze.
  • Nejdříve v 15. měsíci se očkují proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, přeočkovává se po několika měsících.
  • Od roku 2010 se děti plošně očkují také proti pneumokokům. Pojišťovny vakcínu hradí, očkování ale není povinné, nýbrž dobrovolné. Vakcína je plně hrazena, je–li očkování zahájeno mezi 3.–5. měsícem věku dítěte a pokud jsou 3 dávky vakcíny aplikovány do 7. měsíce. Hrazená péče zahrnuje i přeočkování ve druhém roce života. Rodiče, jejichž děti výše uvedená kritéria nesplní (a je jim méně než 2 roky), mohou vakcínu zakoupit.

Pravidelné očkování běžně dostupnými vakcínami je dle zákona plně hrazené z veřejného pojištění.

Co je co

Tuberkulóza, závažná bakteriální infekce, nejčastěji plic, v podstatě ale může zasáhnout kteroukoliv část těla.

Záškrt, bakteriální infekční onemocnění způsobuje těžkou angínu. Záškrt mandlí je ještě možné léčebně zvládnout, pokud se ale neléčí, změní se v těžký zhoubný záškrt. Povlaky se rozšíří po celých mandlích a začnou přerůstat do okolí, teplota se zvýší na 39–40° C, nemocný je těžce schvácený, krk zduří a má stejný obvod jako hlava. Zhoubný záškrt je vždy provázen komplikacemi, jež mohou vést k smrti. Pravidelně vzniká zánět srdečního svalu a pozáškrtové obrny.

Tetanus, nebezpečné bakteriální onemocnění se projevuje křečemi a ztrátou koordinace svalů. Bez lékařské pomoci končí zpravidla smrtí v důsledku zástavy srdce nebo kolapsu dýchacího systému. Dávivý (černý) kašel, bakteriální infekce vyvolává dlouhotrvající úporný kašel, který způsobuje zvracení, kolaps a poškození plic.Haemophilus influenzae B, bakterie vyvolávající vážné nemoci, jako jsou zápal plic, zánět mozkových blan nebo zánět hrtanové příklopky.

Dětská obrna, virus napadající centrální nervovou soustavu, jehož následkem může být paralytická dětská obrna s ochrnutím nejčastěji dolních končetin a trvalými následky po zbytek života. Při napadení mozkového kmene začínají selhávat životně důležité orgány. Smrtící kombinací je také postižení dýchacích a polykacích svalů.

Virová hepatitida typu B, virový zánět jater, přibližně v 5–10 % případů se akutní forma vyvine v chronickou, jež znamená zvýšené riziko dalších chronických onemocnění jater, např. cirhózy nebo karcinomu.

Spalničky, velice nakažlivé virové onemocnění způsobuje zánět horních cest dýchacích, zánět spojivek, horečku a vyrážku, může způsobit i trvalé poškození mozku.

Příušnice, virový zánět slinných žláz může vyvolat i zánět mozkových blan a pohlavních žláz.

Zarděnky, vysoce nakažlivé virové onemocnění s vysokými teplotami a vyrážkou je velmi nebezpečné pro těhotné ženy (způsobuje těžké poškození plodu).

Jablko sváru: očkování proti tuberkulóze

O vhodnosti očkovat proti TBC se vedou spory mnoho let. Lékaři se v otázce zrušení povinnosti této vakcinace dělí na dva tábory.

Zastánci zrušení argumentují především tím, že při současném brzkém očkování živou vakcínou mimo jiné hrozí, že ji dostanou i děti s poruchami imunity, o kterých se to ještě neví a které pak mohou i zemřít. Aplikace je provázena vysokým výskytem komplikací a na rozdíl od jiných očkování nedokáže očkovací látka proti tuberkulóze spolehlivě zabránit onemocnění. Mimoto je výskyt tuberkulózy v ČR jedním z nejnižších v Evropě.

Proti zrušení plošného očkování proti tuberkulóze se staví někteří plicní lékaři. I ti ovšem uznávají, že by se očkování mělo přesunout do pozdějšího věku, ale mělo by zůstat povinné pro všechny. Podle nich je nízký výskyt TBC právě důsledkem proočkovanosti celé populace, navíc se údajně už objevují signály ze zemí, které před nedávnem povinné očkování proti TBC zrušily, že u nich výskyt této nemoci. opět narůstá. Očkování by podle nich také mělo být samozřejmostí, pokud dítě, jeho rodiče nebo členové domácnosti pobývali déle než 3 měsíce v zemi s vyšším výskytem tuberkulózy, nebo z této země přímo pocházejí.

Kdy by se nemělo očkovat?

To je otázka, o které musí rozhodnout pediatr u každého dítěte individuálně. U některých dětí se očkování pouze odsouvá kvůli akutním příčinám, některé nelze očkovat proti určité nemoci, nebo je očkování vyloučeno zcela.

Rozhodně byste ještě před očkováním měli sdělit lékaři, zda se ve vaší rodině vyskytuje například krvácivá choroba, dále jestli je někdo z rodiny léčen pro vážnou poruchu imunitního systému nebo nádorové onemocnění. Dobrým důvodem pro odložení očkování je například:

  • Akutní nemoc dítěte, zvýšení teplota, bolesti v krku apod. (Větší pozornost zdravotnímu stavu je třeba věnovat při očkování „živými“ vakcínami – např. spalniček.)
  • Dítě bylo v kontaktu s nemocným a je v tzv. inkubační době (ta trvá dle typu nemoci většinou 1–3 týdny).
  • Dítě je oslabené po nemoci. K rekonvalescenci u běžných dětských nemocí stačí většinou 1–2 týdny.
  • Dítě má závažné dlouhodobé onemocnění, užívá kortikoidy nebo léky na imunitu.

Očkování nepovinné, leč doporučované

U následujících očkování by si měli rodiče promyslet případná rizika a jejich následky. A také si připravit peníze, nadstandardní očkování zdravotní pojišťovny nehradí. Některé z nich ovšem částečně přispívají na očkování proti klíšťovému zánětu mozku, meningokokovým infekcím, žloutence typu A a typu B, nebo očkování proti rakovině děložního hrdla u dětí a dospívajících. Rozhodně se tedy vyplatí předem se ve své pojišťovně informovat.

Maminky a tatínkové! Navštivte lékaře, vše s ním prodiskutujte, nechte si vyložit všechny výhody i rizika nadstandardních očkování a pak se rozhodněte. Stejně je to na vás…

Rotavirové infekce, způsobující těžké průjmy, jsou nebezpečné pro velmi malé děti ve větších kolektivech. Pokud je jinak dítě zdravé, očkování se vyplatí. Pokud má po každém očkování různé alergické reakce, je lepší neočkovat.

Očkování proti chřipce se doporučuje zvláště pro nemocné děti, které neprospívají, u zdravých dětí je to na zvážení.

V současné době lze téměř celé území České republiky považovat za endemickou oblast se zvýšeným výskytem klíšťové encefalitidy, které se dá bránit pouze prevencí – očkováním. Zdravotní pojišťovny na vakcíny dětem a mládeži přispívají (bohužel nezohledňují fakt, že především u starších pacientů bývá průběh onemocnění závažnější).

Očkování proti rakovině děložního čípku je nejnovější ochranou proti rakovině děložního hrdla, výrazně snižuje riziko jejího vzniku. Kombinace očkování a pravidelných gynekologických kontrol je nejspolehlivější metodou k prevenci tohoto vážného onemocnění. Očkování se skládá ze tří dávek, které musí být podány postupně během 6 měsíců.

Plané neštovice patří v současnosti mezi nejčastější infekční onemocnění na světě. V rámci tzv. nadstandardního očkování mohou rodiče zvolit alternativu k hrazenému očkování proti zarděnkám, příušnicím, spalničkám a připlatit dětem za čtyřsložkovou vakcínu, která navíc chrání i proti planým neštovicím. Očkování je dvoudávkové: První dávka vakcíny se obvykle podává ve věku 15 měsíců dítěte, druhá dávka se v ČR aplikuje s odstupem šesti až deseti měsíců po první dávce. Většina zdravotních pojišťoven na toto očkování rodičům přispívá.

V rámci povinného očkování jsou děti chráněny proti žloutence typu B, která se přenáší tělními tekutinami – například krví. Očkování proti žloutence typu A patří v České republice do kategorie nadstandardní.

Žloutenka typu A je virové onemocnění jater, vysoce infekční nemoc, která se dokáže rychle šířit v kolektivech. Virus se do těla dostává ústy, nejčastěji ve formě kontaminovaného jídla. Mnohdy se přitom stačí pouze dotknout kontaminovaného předmětu a poté úst. Proti žloutence typu A se očkuje ve dvou dávkách: Očkovaný je chráněný již 14 dní od podání první dávky, druhá dávka se očkuje s odstupem 6–12 měsíců.

Petra Jandová, Jana Hrabáková, Soňa Havlová

Foto Shutterstock