Pomoc pro antibiotika: nevědomky snižujeme jejich účinnost

Antibiotická rezistence je termín, který se v poslední době objevuje čím dál častěji v médiích i při běžné návštěvě u lékaře. Je to něco, co všechny přímo ovlivňuje, ale přitom s tím nikdo nemůže nic moc dělat. I když možná ano.

Stále vyšší odolnost bakterií na antibiotika neboli antibiotická rezistence je podle evropského projektu HERA třetím největším rizikem pro zdraví lidstva. Ročně na celém světě způsobí přes milion úmrtí. Ale i když situace není zrovna dobrá, shodují se odborníci, že se možná ještě dá zvrátit. Snažit se ale musí všichni. Lékaři, odborná veřejnost i sami pacienti.

Zdroj: Youtube

Malá evoluce

Abychom pochopili, o co vlastně jde, je důležité znát, jaká je historie antibiotik a jejich používání. Když Alexander Flemming před téměř sto lety objevil a popsal účinky penicilinu a ve 40. letech minulého století pak konečně vznikla první použitelná léčiva, byla to senzace. Lékaři si najednou dokázali poradit s celou řadou nemocí. Toto nadšení postupně vedlo k vývoji dalších léčiv, od jednoduchého penicilinu po velmi složitá širokospektrální antibiotika, která nejsou účinná proti jednomu kmeni, ale hned několika bakteriím najednou.

Lék byl stále dostupnější, začal se postupně předepisovat častěji a ve více případech. A tady přichází na řadu příroda. Bakterie se totiž, stejně jako jakékoli jiné živé organismy, vyvíjejí. S tímto konceptem se ostatně široká veřejnost seznámila při nedávné pandemii, kdy se začalo ukazovat, jak rychle dokáže mutovat koronavirus a jak si více či méně úspěšně předává geny, které jsou pro jeho přežití výhodné. Stejné je to i s bakteriemi. A je dost dobře možné, že už s prvním použitím antibiotik se objevila bakterie, která začala „pracovat“ na tom, jak jim odolat.

„Jenže to, co na začátku způsobovalo zázraky, dostalo v 90. letech 20. století trhliny, protože to najednou nefungovalo tak, jak mělo. Antibiotika původně zachraňovala životy. Jak se postupně stávala běžnými léky, jejich používání a přístup k nim se začal měnit. S léky se přestalo šetřit a dostávaly se stále častěji do kontaktu s bakteriemi, které si na ně zvykly a vytvořily si na ně odolnost,“ vysvětluje Helena Žemličková, vedoucí Národní referenční laboratoře pro antibiotika SZÚ a odborná garantka projektu Antibiotickarezistence.cz. Během následujících desetiletí se ukázalo, že některé bakterie jsou v tomto šikovnější než jiné a jejich počet postupně stoupal. Nejen v rámci jednoho kmene, ale i mezi nimi. Bakterie jsou totiž také „chytré“. A antibiotickou rezistenci, respektive geny, které k ní vedou, si dovedou předat mezi sebou.

Odolní přátelé i nepřátelé

Světová zdravotnická organizace dnes dělí bakterie do tří skupin podle odolnosti vůči antibiotické léčbě. A podle jejích statistik je bohužel jasné, že těch rezistentních neustále přibývá. Čím častěji se totiž bakterie dostanou do kontaktu s antibiotiky, tím snáz si vůči nim pěstují odolnost.

Rezistenci si mohou vyvíjet přímo v lidském (nebo zvířecím) těle, ještě před tím, než začnete antibiotika užívat. Odolnost totiž nezískávají jen nebezpečné bakterie, ale i ty symbiotické – střevní mikrobiom a další bakterie, které žijí třeba na kůži. Od nich se pak mohou „učit“ jakékoli bakterie, které se do těla dostanou.
Stejně tak se ale učí bakterie kdekoli v přírodě. Antibiotika totiž ve chvíli, kdy je „použijete“, nijak zázračně nezmizí. Naopak se z těla vyloučí a dál přicházejí do kontaktu s mikroorganismy v přírodě – v odpadních vodách, na poli, kam se pak může použít kal z čistírny, i v přírodních tocích nebo půdě.

Méně je více

Podstatným viníkem vzniku antibiotické rezistence je příliš časté užívání tohoto léku. Nejde ale ani tak o to, jak často užíváte antibiotika vy sami. Důležitá je zodpovědnost všech. A tím je myšlena celá planeta. „Je důležité si říct, že právo na léčbu antibiotiky má každý pacient s onemocněním způsobem bakteriemi,“ říká praktická lékařka Ludmila Bezdíčková. „Podstatné je, aby se jimi ‚neléčila‘ virová onemocnění a také to, aby se na onemocnění, která dobře řeší jednoduchá antibiotika jako je penicilin, zbytečně nepředepisovaly širokospektrální léky, které k rezistenci silně přispívají.“ A podtrhuje také úlohu samotných pacientů, tedy nás všech. „Základem úspěchu je nevyžadovat tyto léky po lékaři, jestliže sám usoudí, že nejsou potřeba. Pokud vám je předepíše, je nutné je brát podle jeho instrukcí. Stěžejní je také neschovávat si nedobraná antibiotika do domácí lékárničky, a zejména je neužívat bez předchozí konzultace s lékařem.“

Aktuální je tato skutečnost právě v zimě, kdy všichni daleko víc trpí kašlem, rýmou a celou řadou viróz. „Většina akutních respiračních infekcí jako jsou zánět průdušek a kašel, je virového původu. A na viry antibiotika nezabírají. A kašel způsobený virovou bronchitidou může trvat i déle než tři týdny. Buďte proto trpěliví a nenuťte lékaře, aby vám předepsal antibiotika jen pro jistotu. Antibiotická léčba by měla být vzácná a cílená. Jedná se totiž o jediné léky, které čím více používáme, tím méně fungují,“ dodává profesorka Žemličková. Tak, aby mohla antibiotika ještě sloužit alespoň nějakou dobu.

5 x pro větší účinnost antibiotik

Neužívat je preventivně. Antibiotika by měl vždy předepsat a jejich užití schválit lékař, nejlépe na základě testů (ani ty ale nejsou v některých případech potřeba, některá onemocnění mají dostatečné projevy k přesnému určení).
Dodržovat předpis. Dostatečná dávka a správný interval užití znamenají, že nebude nejspíš nutné předepsat léky za pár týdnů znovu a tím pádem nevzroste množství antibiotik „v oběhu“.
Brát je jen tak dlouho, jak je opravdu potřeba. I to musí určit lékař. Dříve se antibiotika někdy předepisovala na delší dobu, dnes už ale lékaři vědí, že stačí i kratší období. Přesto je nutné dodržet jejich doporučení, ať jde o týden nebo tři dny.
Užívat co nejmenší spektrum. Dobře zacílená antibiotika jsou účinnější než ta širokospektrální a zároveň méně podporují vnik rezistence – protože daná látka neútočí na pět kmenů bakterií, ale pouze na jeden konkrétní.