Po celém světě oblíbené koření, skořice, je kůra loupaná z tenkých výhonků skořicovníku, očištěná od svrchní korkové vrstvy a vnitřního lýka. Po uschnutí se stočí do typické dvoutrubky. V našich obchodech je raritou i skořicová trubička dlouhá 30 cm, ale ve „skořicových zemích“ může přesahovat i metr. Většina trubiček se poté drtí na prášek, který se v kuchyni přeci jen snáze používá.
Hojivá moc skořice
Kůra skořicovníku působí proti křečím, podporuje trávení a také odcházení plynů, zrychluje dýchání a srdeční rytmus, posiluje dělohu a podporuje tvorbu estrogenů.
Skořici by ve větším množství neměly užívat těhotné ženy
Skořice je opravdu všestranný lék: podle dlouhodobých vědeckých výzkumů její extrakt obsahuje řadu účinných látek, které působí příznivě při cukrovce 2. typu. V dávkách 1-6 g denně například prokazatelně snižuje hladinu krevního cukru a cholesterolu. Dávkování je však nutné konzultovat s lékařem.
Tipy na použití
- Při únavě můžete připravit odvar ze lřičky skořice na konvičku vody, přidat i sušené šípky, pro zahřátí zázvor. Šípky, zázvor i sušená jablka, máta či citronela tvoří spolu se skořicí nálev výtečné chuti i vůně.
- Zkuste si jednou šálek kávy, kakaa nebo horkého čaje zamíchat kouskem celé skořice. Vonné míchátko lze používat opakovaně.
Skořice proti komárům
Nejnovější výzkumy uvádějí, že skořicová silice zabíjí komáry - usilovně se proto pracuje na vývoji repelentu, jenž by nás před obtížným hmyzem opravdu účinně chránil a ještě k tomu by voněl! Dobře však poslouží i skořicová silice v lahvičce, kterou stačí kápnout na oděv (pokožku je možné potřít pouze silicí silně naředěnou, například panenským slunečnicovým, sezamovým či olivovým olejem).
Bájný skořicovník
Aromatická kůra stálezelených tropických stromů skořicovníků byla známa jako koření, aromatická přísada do nápojů a také jako léčivo už 4000 let před Kristem. Existuje vícero druhů skořicovníku - nejznámějším a nejkvalitnějším je skořicovník cejlonský (Cinnamomum zelyanicum) ze Srí Lanky. Dalším významným druhem je skořicovník čínský (Cinnamomum cassia), jenž sice pochází z Barmy, ale pěstuje se především na rozsáhlých plantážích v jižní Číně a Indonésii.