Barevný svět papoušků

Fascinují barevným peřím, jsou chytří, hraví, zvědaví, společenští. Není divu, že se mohou stát člověku dobrým přítelem, nebo v něm vzbudit chovatelskou vášeň.

Všichni opeřenci náležející do řádu papouškovitých jsou vybaveni velkým, silným, zahnutým zobákem, šikovnými šplhavými pařáty a až na výjimky krásným pestrým peřím. Mohou být velcí sedm i sto centimetrů. Fascinují nás svým vhledem i chováním. A pokud je toužíme chovat doma, měli bychom znát jejich život v přírodě. Pak jim dovedeme poskytnout co nejlepší podmínky. Ovšem i když se papouška domů zvát nechystáme, může být pohled do jejich pestrobarevného světa zajímavý...

Dokonalý louskáček na ořechy

Zobák papoušků je v ptačí říši unikátní. Papoušci na rozdíl od jiných ptáků dovedou díky pohyblivému spojení s lebkou a silným svalům pohybovat nahoru a dolu i horní čelistí. Kratší dolní polovinou zobáku zase hýbou do stran. Dovedou proto rozlousknout i ten nejtvrdší ořech, který si přidrží šikovnýma nohama. Zobákem se při šplhání ve větvích mohou zavěsit, jako by měli hák. Díky obratnému jazyku a inteligenci dovedou papoušci mistrně napodobovat nejrůznější zvuky včetně lidské řeči či zpěvu. Nejdokonalejším imitátorem je africký papoušek šedý zvaný žako (Psittacus erithacus), který je považován za nejinteligentnějšího z papoušků. Jeho mentální schopnosti si nezadají se šimpanzem.

Věrný jako papoušek

Papoušci žijí často v početných hejnech, v jejich rámci však navíc v pevných a obvykle celoživotních párech. Nejen v době námluv, ale po celý rok si partneři vzájemně projevují oddanost a náklonnost, probírají si peří, dotýkají se zobáky. Před hnízděním sameček samičku často krmí přímo z volete. Druha papoušci potřebují stejně jako vodu, potravu a pohyb, jinak psychicky a posléze i fyzicky velmi strádají. Společnost a dokonce i partnera může papouškům nahradit člověk. Bere však na sebe velký závazek, a to na dlouhou dobu. Malí papoušci, jako jsou oblíbené andulky, se dožívají až 15 let věku, velcí papoušci dokonce 70 let!

Hnízda v dutinách

Papoušci obvykle hnízdí v dutinách stromů. V jejich bezpečí pečují o mláďata, která se líhnou holá a slepá a jejich výchova trvá nezvykle dlouho. I mezi papoušky se však najdou výjimky. Papoušek patagonský si v hliněných a písčitých březích řek i moří hloubí nory, které jsou až tři metry dlouhé. Příbytky jednotlivých párů dohromady tvoří učiněný labyrint. Jihoamerický papoušek mniší si v křovinách staví kulovité hnízdo z větví. (Papoušek mniší uniklý ze zajetí úspěšně vyhnízdil v jižní Evropě a dokonce i u nás, v porostech kolem řeky Sázavy byla nalezena jeho typická kulovitá hnízda.) Novozélandský papoušek kakapo soví hnízdí v nalezených nebo vyhrabaných norách, které opouští jen v noci. Téměř nelétá a je proto bohužel skoro vyhuben na ostrov dovezenými kočkami, krysami a hranostaji.

Papoušci celého světa

Kdysi papoušci létali i nad územím Evropy. V anglickém Essexu byly nalezeny jejich 53 milionů let staré fosilie. Dnes však ve volné přírodě žijí pouze na jiných světadílech. Z Austrálie, vyhlášeného papouščího kontinentu, pocházejí například kakaduové, rosely, korely a andulky. Z Jižní Ameriky jsou nádherní arové a amazoňané, mezi africké druhy patří oblíbení agapornisové a papoušci šedí. Na světě létá spousta dalších zajímavých druhů, my si zde ovšem můžeme přiblížit jen zlomek z nich.

Kakadu s chocholkou

Jako jediní mají kakaduové v rámci řádu papoušků vlastní čeleď. Fešáci z Austrálie a okolních ostrovů se pyšní nápadnou chocholkou na hlavě, kterou mohou podle nálady vztyčovat. Milují nejrůznější semena a jejich jazyk je na konci opatřen malou prohlubní sloužící jako lžička, která jim usnadňuje vybírání semen z plodů. Papoušci kakadu žijí v lesích i na rozlehlých stepích, často přilétají na pole.

Kakadu palmový, zvaný též arový (Probosciger atterimus), je výškou 70 cm největším z kakadu a pyšní se nejmohutnějším zobákem ze všech papoušků světa. Kromě nejtvrdších plodů snadno drtí i větvičky, jimiž vystýlá hnízdní dutinu – pokud je třeba, nahází do ní až metr vysokou vrstvu. Rodiče v ní o jediné mládě pečují tři měsíce.

Kakadu růžový (Eolophus roseicapillus) často vytváří tisícihlavá hejna zalétající i do městských parků či na pole, kde ptáci „pomáhají se sklizní“ (podobně jako u nás vrabci v dobách, kdy byli hojní). Také mláďata, vychovávaná v dutinách vystlaných listy, jsou družná. Odrostlé potomky rodiče umísťují do „školek“ na stromě, kde na potravu, kterou jim dospělí přinášejí, čeká pospolu třeba i sto dorostenců.

Za nejkrásnějšího kakadu je považován kakadu molucký (Cacatua moluccensis), jehož oranžovorůžová chocholka je až 15 cm vysoká. Miluje kokosové ořechy a na plantážích způsoboval značné škody. Dnes je však vzácný, především kvůli vývozu. Dovoz ptáků odchycených z volné přírody je dnes naštěstí alespoň do zemí EU již zakázaný. (Velká část papoušků odchyt a transport nepřežila, a ti kteří přežili, trpěli ztrátou druhů a domova.)

Impozantní arové

Jihoameričtí arové patří mezi nejoslnivější z papoušků. Ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus) je se svou metrovou výškou největším papouškem na zemi. Žil v rozsáhlých pralesích Bolívie a Brazílie, dnes však pralesy mizí a papoušek hledá potravu i dutiny k hnízdění i na palmových plantážích. Kvůli pronásledování a odchytu je tento nádherný papoušek silně ohrožený.

Podobně je na tom i okouzlující ara ararauna (Ara ararauna), který rovněž žije v lesích a potravu hledá i na palmových plantážích. Hnízdí v dutinách nejvyšších stromů a nerozlučné páry se i v hejnech stále drží těsně u sebe.

Asi nejznámější z arů je díky úchvatným barvám peří ara arakanga (Ara macao), žijící v lesích i savanách středí a jižní Ameriky a sdružující se až do stohlavých hejn. Když není dostatek hnízdních dutin ve stromech, vezme zavděk i norami v hliněných stěnách. Hliněné výspy v pralesích však arové navštěvují i z jiných důvodů – ujídají je. Často přilétají nervózní a nezvyklá potrava je viditelně uklidní. Hliněné částice patrně zmírňují účinky až příliš povzbuzujících látek v některých plodech.

Papouščí zajímavosti

Guinejský papoušínek žlutolící, či jihoameričtí papoušci rodu Brotogeris a Aratinga si dutiny pro hnízdo hloubí přímo v termitišti. Zatímco jiné vetřelce by termiti okamžitě napadli, papouškům se naopak vyhýbají – patrně je odpuzují pachem.
Prachové peří uvolňuje jemný pudr, kterým papoušci pečují o opeření celého těla.
Australští loriové, nejpestřejší z papoušků, se živí nektarem květin a sladkými šťávami plodů. Na konci jazyka mají štětičkovité papily, které jim hostinu usnadňují.

Novozélandský papoušek nestor kea, původně býložravý, se s příchodem pastvy ovcí začal přiživovat zbytky masa na sušících se ovčích kůžích. Někteří z keú časem údajně vyškubávali maso přímo živým ovcím, a i když to nebylo nikdy dokázáno, byli tito dnes chránění papoušci málem vyhubeni.
Papoušci vlnkovaní se ve své domovině sdružují až do statisícových hejn a hledají potravu a vodu. Zátěží je pro ně období sucha. Jakmile přijdou deště, andulky zahnízdí.
Jihoasijský papoušek netopýřík modrobradý se při odpočinku zavěšuje za nohy hlavou dolu stejně jako netopýři. Samička nosí do dutin listy a větvičky tak, že si je zastrká do peří na kostrči. Unese jich tak více najednou, nežli v zobáku.