Ing. František Janoušek z Lázu na Plzeňsku, předseda Klubu chovatelů belgických obrů a belgických obrů albínů, chová toto plemeno tři desetiletí.


Čím je belgický obr typický?

Dospělé zvíře má hmotnost osm devět kilogramů, ale znám i dvanáctikilové. Belgický obr je dospělý v osmém měsíci a podle vzorníku musí mít v tomto věku hmotnost minimálně sedm kilo. Chovám je v barvách divoce zbarvené, železité a černé. Toto zbarvení je u nás nejrozšířenější a králíci se mohou mezi sebou křížit. Dalšími barevnými rázy jsou modrá, žlutá a činčilová. U nich se kříží pouze stejné barvy. Pokud chce chovatel přesto zkřížit odlišné rázy, musí požádat o povolení regeneračního chovu Ústřední odbornou komisi králíků ČSCH. Poslední variantou belgického obra je albín, ale to už je vlastně jiné plemeno, u kterého vzorník uvádí jiný standard.

Vaši králíci získávají na výstavách poměrně vysoké bodové hodnocení. Svědčí to o péči, kterou jim věnujete?

Abyste byl na špičce a vyhrával soutěže, musíte se o králíky starat. Bez vlastního přičinění žádného úspěchu nedosáhnete. Mám velkou výhodu, že doposud bydlím s rodiči, takže se zvířaty mně pomáhá otec. Na úspěšnosti chovu má obrovskou zásluhu. Králík může být na výstavě ohodnocen maximálně 100 body. To je ideální, ale nereálné. Při získání 96 bodů dostává známku výborný a od 93 do 95,5 bodů je velmi dobrý. Moji belgičáci si zpravidla přivážejí z výstav velmi dobrá ocenění, jeden z chovných samců dostal i 96,5 bodu. Za výstavní úspěchy jsem několikrát dosáhnul na titul mistr klubu a dvakrát jsem byl mistrem republiky.

Objevují se názory, že belgický obr není vhodný králík pro mladé chovatele.

Každý musí jednou začít, ale belgický obr je náročné plemeno. Na chov i na peníze. Pro něj je všechno dražší než pro jiná plemena. Potřebuje velkou králíkárnu, kotec pro samice s králíčaty by měl mít rozměry alespoň 150x100x75 cm, a také má větší spotřebu krmiva. Belgičáci byli šlechtěni na hmotnost a velikost. Dnes už jsou přešlechtění a z toho vyplývají různé problémy. Například samice nejsou příliš dobré matky a mnohdy po porodu roztahají hnízdo. A protože první vrhy se uskutečňují v zimních měsících, mláďata uhynou. Někteří chovatelé králíčata po narození dokonce podkládají do hnízda samicím jiného plemena, které je odchovávají. Moje metoda zase spočívá v tom, že po porodu samici na pár dní přestěhuji do jiného kotce a k mláďatům ji pouštím pouze ráno a večer, aby je nakrmila. Mám tak jistotu, že je z hnízda nevytahá. Tento způsob volím tehdy, když se jedná o perspektivní králíčata od geneticky zajímavých rodičů.

Kdy zahajujete chovnou sezonu a kolik máte k dispozici zvířat?

Chovnou sezonu začínám tak, aby první kocení probíhala kolem Vánoc. Důvod je prostý. Zpravidla o vánočních svátcích bývá obleva a nejsou mrazy. Takže připouštím koncem listopadu, aby se mláďata rodila kolem 25. prosince. Do chovu mám připraveno sedm samic a dva nebo tři samce. A pokud nepoužiji metodu, o které jsem mluvil, leží péče o potomstvo na mém otci. Když má samice rodit, hlídá ji. I v noci k ní chodí každé dvě hodiny a kontroluje, zda je vše v pořádku. Pokud nejsou čerstvě narozená mláďata v hnízdě a jsou roztahaná po kotci, je nebezpečí, že nastydnou a uhynou. Otec je v takovém případě do hnízda vrátí a samice se o ně už stará.

Přes tento problém jsou ale samice belgických obrů velmi plodné.

To je pravda. Téměř každý vrh musím redukovat. Samice rodí 10, 12 i 14 králíčat. Nejvíc jsem měl od jedné matky 18 mláďat. Po porodu hnízdo zkontroluji a odstraním králíčata mrtvá nebo s nějakou vadou. Stává se totiž, že samice při čištění ukousne mláděti ouško nebo pírko. Odeberu z hnízda i taková, která jsou oproti ostatním menší, zakrnělá. I ta jsou pro mne bezcenná.

Věnujete březím samicím zvláštní péči, aby mláďata byla zdravá?

Než samici připustím, krmím ji kvůli dobrému trávení výkrmovou směsí a nahým ovsem. Vše míchám půl na půl. Jakmile se má samice kotit, přejdu na směs pro kojící samice, opět přidávám nahý oves a do míchanice ještě dávám 20 % granulovaného mléka. Šlechtěním totiž samice mléčnost ztrácejí. Tato metoda je samozřejmě finančně náročnější, ale vyplácí se. Králíčata jsou sytá, protože jejich máma má dostatek mléka, a zůstávají v hnízdě místo 18 až 20 dnů o týden déle. Je to pro ně výhodnější, jsou silnější a snáze překlenou zdravotní krizové období. Před odstavem přejdu na odstavovou směs plus nahý oves a mléčné granule. Králíčata odstavuji ve dvou měsících. Ale dělám to tak, že je nechám nějaký čas spolu a odstavím samici. Mláďata nejsou tolik stresovaná, protože zůstávají ve stejném prostředí, jsou pohromadě a krmím je stejnou míchanicí, jakou dostávala s mámou. Vedle toho jim zakládám do jeslí seno a do zvláštního krmítka, které visí u stropu, briketu slisovanou ze sena. Je to válec o délce 10 cm, průměru 5 cm a váze 250 g. Králíčata si z ní podle potřeby uždibují a navíc mají pohyb. Než je rozdělím do kotců, provádím restrikci krmení. To znamená, že po podání míchanice se za čtvrt hodiny vrátím a co mláďata nespotřebovala, z misek vyndám. U potravy totiž zůstávají ta nejžravější, přecpávají se a pak mají trávicí problémy. Taková králíčata si hlídám, protože žravější mládě je kvalitnější, víc naroste a dříve dosáhne předepsané hmotnosti. Krmím je dvakrát denně, ráno a večer.

Problém špatného trávení králíků jste ale vyřešil skvěle…

Asi před deseti lety postihla můj chov enterocolitida. Je to nemoc trávicího traktu zvířat. Mezi chovateli je známá jako žbluňkačka. Králík je nafouklý, a když ho vezmete za hřbet a zatřesete s ním, tak to v něm žbluňká. Vliv na toto onemocnění má špatná výživa, respektive výživa s velkým obsahem škrobu. Tehdy uhynulo 60 % králíčat. Léčil jsem je, jak mi kdo poradil, tak jsem byl zoufalý. Jako absolvent vysoké školy zemědělské jsem se proto zaměřil na výživu zvířat a zjišťoval, v čem příčina úhynů spočívá. Měl jsem štěstí. Seznámil jsem se s majitelem firmy na krmiva hospodářských zvířat BODYT Tachov Pepou Rousem, který mi dovolil dělat pokusy na směsích pro králíky, a mohl jsem využívat i znalostí jeho „výživáře“ Radka Vaise, kterého považuji za jednoho z nejlepších specialistů na výživu králíků u nás. Požádali jsme také o pomoc jednu francouzskou firmu, která se soustřeďuje na výrobu krmných směsí pro králíky, a přivezli si od ní receptury na krmné směsi pro kojící samice, na odstav králíčat a na výkrm. V těch směsích jsou látky, které napomáhají správnému trávení. Využil jsem také radu předního chovatele belgických obrů Josefa Cihláře z Moravy, který mi doporučil na tyto problémy podávat králíkům nahý oves, který se vyznačuje zvýšeným obsahem tuku a sníženým škrobem. Králíče do stáří dvou měsíců má totiž sníženou schopnost trávit škrob a není schopné vytvořit si v těle enzym zvaný amyláza, který štěpí škrob ve střevech. Větší množství škrobu v krmné dávce je právě jednou z hlavních příčin úhynu zvířat. A přebytek škrobu byl důvodem onemocnění králíků i v mém chovu. Králíčata by měla mít v krmné dávce pouze 12 % škrobu a dospělí králíci 16 až 18 %.

Mezi králíkáři jste známý i tvrzením, že kokcidióza je v českých chovech vyřešená.

Tahle nemoc trápí rovněž králíčata a musí se jim podávat kokcidiostatika. A chovatelé si myslí – čím víc, tím líp. Ale to je omyl. Lék zničí ve střevech to špatné, ale i to dobré, co napomáhá k trávení. Chovatel nasadí kúru, králíky přeléčí, ale jádro jim v krmivu nesníží. A pak se diví, že mu králíčata hynou. Podávání kokcidiostatik jim škodí. Ano, tvrdím, že kokcidióza je v našich chovech zvládnutá. Už delší dobu nepodávám belgičákům žádné léky, neprovádím v tomto směru ani prevenci a mám zdravý chov. Před zahájením chovné sezony pouze vyndám z kotců králíky a králíkárnu vyžíhám letlampou a všechno svinstvo tím spálím. Chlupy, pavučiny i různé – jak já říkám – breberky. Kokcidie se nejlépe ničí plamenem. Kotce nebílím ani nevystříkávám chemickými preparáty. Pouze když je v králíkárně vlhko, což kokcidiím prospívá, přistelu slámu, aby zvířata byla v suchu.