Pohnutá historie bobra je podobná mnoha jiným osudům zvířat. Původně žil na celém území Evropy, poté byl vyhuben a v naší zemi ho nikdo po mnoho let neviděl. Naši předci bobry lovili pro chutné maso i výjimečně kvalitní kožešinu, která je chrání při plavání v chladné vodě. Když bobr slavil návrat, stal se zaslouženě chráněným druhem. Jenže na rozdíl od zubrů, jejichž návrat krajině jen prospívá, či velkých šelem, které udržují zvěř zdravou a jako predátoři se nepřemnoží, bobr se stal svým způsobem pohromou. Množí a šíří se poměrně rychle. A nejenže umí budovat fantastické hráze - při své neúnavné činnosti ty naše, držící po staletí vodu uvnitř rybníků, může zničit. Samozřejmě že v tom není zlý úmysl, bobr jen dělá, co umí a musí – a dělá to neúnavně a důkladně.
Opakovaný návrat
Bobr se vlastně vrátil už několikrát. Na počátku 18. století byl vyhuben, na jeho konci opět vysazován a chován, například v okolí Českého Krumlova. Bobři se namnožili a byli vypuštěni i na Třeboňsko. Ve 30. létech 19. století doplavali (patrně díky povodni) až do Prahy. V té samé době se ukázalo, že vypuštění bobrů do rybničních oblastí nebyl dobrý nápad. Bobři mají svůj vlastní styl obhospodařování vodních toků a ten se vůbec neslučuje s představami rybníkářů. Dosud chráněné bobry bylo povoleno střílet. Ti nejen že měli stále chutné maso a výjimečně cennou kožešinu, lovci za střeleného bobra ještě navíc dostávali odměnu – takže není divu, že v 80. létech 19. století byli bobři opět vyhubeni.
Bobři v Evropě žili i nadále, ale jen v několika vzájemně oddělených populacích. Ovšem poté, co byli vysazeni do povodí Dunaje, doplavali až do naší Dyje – přibližně po sto letech od posledního vyhubení. Na přelomu tisíciletí se šířili i z dalších směrů, v Litovelském Pomoraví byli přímo vysazeni.
Kdo loví bobry?
Hráze v nebezpečí
Rozumné řešení
Situace si vynutila regulaci bobrů v místech, kde jejich činnost může ohrozit člověka. Agentura ochrany přírody a krajiny vypracovala důmyslný plán, který naše území dělí na tři zóny. V rizikových rybničných oblastech jižních Čech je povoleno veškeré bobry střílet a bránit jim v zabydlení se. Bobři mají do rozsáhlé oblasti na jihu Čech zkrátka vstup zakázán. Druhá zóna zahrnuje většinu našeho území. V ní není nutné preventivně hubit všechny bobry, ale je třeba regulovat jejich populace, aby území neosídlili ploště, a předcházet tak možným škodám. A konečně na několika chráněných územích, která jsou ponechána přírodě, mohou bobři žít v klidu, loveni mohou být jen ve výjimečných případech. Nutno dodat, že tyto oblasti jsou nepatrným zlomkem z rozlohy našeho státu.
Na příkladu bobra je jasně vidět, že obavy z přílišné ochrany přírody na úkor lidí (kteří jsou na ni však v důsledku stále závislí) bývají zbytečné. Bobrům není dovoleno zničit hráze, i když za to mnoho z nich doplatí životem. Je však možné jim zabránit v ničení, ale zároveň je plošně nevyhubit. Umožnit těmto podivuhodným zvířatům žít alespoň na těch několika málo místech, která jsou ponechána divoké přírodě – i ta má pro nás pro všechny nevyčíslitelnou cenu.
Jak a proč je bobr staví?
Co všechno umí?
Bobři žijí v trvalých párech, rodinu doplňují ještě nedospělí potomci. Na jaře se jich narodí 2-5, hned po příchodu na svět jsou osrstění a velmi brzy se naučí plavat. Osamostatní se až ve dvou či třech letech, poté si hledají nové území a začnou budovat své vlastní hráze a hrady.
Bobří zajímavosti
- Na centimetru čtverečním bobří kůže vyrůstá až 30 000 chlupů. Proto je bobří kožešina výjimečně hustá a hebká.
- Výměšek mazových řitních žláz, zvaný bobrovina, byl ceněn jako léčivo. Skutečně obsahoval zajímavé látky z rostlin, které bobr konzumoval. Protože mu chutná vrbová kůra, byla to mimo jiné kyselina salicylová. Lidé proto bobří žlázy užívali při horečce, prý byly účinnější než samotný odvar z vrbové kůry.
- Kdy bobr plácne mohutným ocasem o hladinu, všichni bobři v okolí se rychle vnoří pod vodu. Je to varování, že se blíží nebezpečí.
- Bez nádechu vydrží pod vodou až 15 minut.
- Přední zuby, hlodáky bobra, které stále dorůstají a dovedou to, co sekera dřevorubce, mají oranžovou barvu.
- Bobr se může dožít i přes třicet let, ale v přírodě se obvykle dožívá sotva třetiny.