Čejky chocholaté (Vanellus vanellus) se vyznačují odstávající chocholkou na hlavě. Pírka v ní jsou často dlouhá až 9 cm. Sameček se pyšní chocholkou vždy o něco delší, než jakou má samička. Oba ptáci jsou téměř stejně zbarvení. Na bílém spodku těla mají černý fráček, který je kovově lesklý.
Úchvatná jarní akrobacie
Svůj přílet ohlašují hlasitým voláním a vzdušnými akrobaciemi. Ihned, jak obsadí hnízdiště, tvoří páry. Tím také vznikají drobné šarvátky samců o samičky. Sameček v době toku předvádí ve vzduchu překrásný let, plný zvratů, střemhlavých pádů a prudkých otoček. Za letu je slyšet i zvláštní hučivý zvuk vydávaný křídly.
Čejky milují vlhké louky, kam v hejnech často usedají a hledají různý hmyz. Na těchto lokalitách potom také hnízdí.
Vajíčka v důlku
Již v polovině března můžeme čejky zastihnout na hnízdech, která jsou velmi nenápadná. Je to vlastně malá prohlubeň, kterou samička vytvoří tělem a tam uloží jen pár drobných lístků trav nebo kořínků. Je zajímavé, že čejky mohou hnízdit i v menších koloniích, často 40–50 m od sebe.
Čejka do hnízda pravidelně snáší čtyři olivově skvrnitá vejce, která potom střídavě zahřívají oba partneři.
Stateční a opatrní rodiče
V době hnízdění jsou čejky velmi opatrné, a když se objeví predátor nebo třeba člověk, okamžitě vzlétnou a spustí hlasitý pokřik. K oběma z páru se přidá i druhý opodál hnízdící pár a potom všichni společně vetřelce zahánějí. Krouží těsně nad ním, aby vzápětí zase při prudkém obratu vzlétly do výšky, a to se opakuje tak dlouho, dokud se hrozící nebezpečí nepodaří odvrátit.
Také je velmi zajímavé, jak se čejka chová v okamžiku, kdy opouští hnízdo. Opatrně z něho sleze a skoro přikrčená odchází kus dál a tam teprve vzlétne. Stejným způsobem si počíná při návratu. Přistane někde opodál na louce a pomalu jde pěšky směrem k hnízdu. Ovšem nejdříve je obejde ze strany a stále pozoruje okolí. Jestliže je vše v pořádku, zamíří k hnízdu. U něj se zastaví, nenápadně se rozkročí, načepýří peří na hrudi a usedne. Hlavičku má stále vztyčenou a bedlivě pozoruje okolí. Po 24 dnech zahřívání se líhnou mláďata, která jsou skvrnitě zbarvena. Když se takové mládě přitiskne k zemi, snadno unikne pozornosti.
Podmáčené louky mizí a čejky s nimi
Čejka chocholatá bohužel patří mezi nejrychleji ubývající druhy v naší přírodě. Příčinou je úbytek mokřadů a podmáčených luk, změna hospodaření z volné pastvy dobytka, která čejkám svědčila, k příliš intenzivnímu obhospodařování. Jarní práce ohrožují snůšky, kosení luk likviduje bezmocná mláďata, hnojení činí porost příliš hustým a pro hnízdění nevhodným. Aby toho nebylo málo, na mnohých zimovištích jsou čejky loveny. Kvůli obrovskému úbytku jsou u nás hnízdiště mapována. Čejky může zachránit pouze návrat k pestřejší, živé zemědělské krajině a ohleduplnému obhospodařování (nejen) na jejich hnízdištích.
Více se dozvíte na stránkách České společnosti ornitologické: www.cso.cz.