Zdravá a úrodná, zkrátka kvalitní půda je naprostým základem všech pěstitelských úspěchů. A co je k tomu třeba?
Měla by být dobře provzdušněná, protože kořeny rostlin potřebují kyslík. Měla by propouštět přebytečnou vodu, aby kořeny neuhnívaly v přílišném horku, ale zároveň by měla umět zadržet vláhu, která rostliny napojí v období sucha. Měla by je také zásobovat dostatkem živin. A jsou to právě žížaly, které půdu umějí provzdušnit i pohnojit a obohatit o látky, které zadržují vodu i živiny. Z tuhého jílu bez vaší pomoci ideální půdu nevytvoří. Ale když jim trochu pomůžete, odvedou za vás obrovské množství práce.
Královny zdravé půdy
Žížaly obecné (Lumbricus terrestris) působí křehce, půdu však odhodlaně provrtávají až do dvoumetrové hloubky. Díky tomu do ní proudí vzduch, voda se snadno vstřebává. Žížaly tak v půdě mohou zajistit jak dostatek kyslíku, tak i rovnováhu vodního režimu. Ale to ještě není vše. Žížaly necestují jen tak pro zábavu, hledají potravu. Pokud ji najdou na povrchu půdy, kam jim ji můžete nachystat, zatáhnou listy či posečenou travičku do svého podzemního království, aby je tam v klidu strávily. Přemění je v trus, který má pro pěstitele cenu zlata. Kromě pro rostliny snadno dostupných živin obsahuje i enzymy a huminové kyseliny, které prokazatelně podporují růst, kvetení, plodnost i celkovou vitalitu rostlin.
Žížalí trus je pro zahrádkáře velkým přínosem.
Pokud máte na zahradě kvalitní půdu a v ní dostatek žížal, nemusíte ji ani rýt – žížaly ji provzdušní za vás, ale mnohem šetrněji. Ušetříte si práci, hluboko uložená semena plevelů navíc zůstanou spát a neprobudí se. Nedojde ke zbytečnému narušení složitých podzemních vazeb půdních mikroorganismů a nakonec ani samotných žížal. Pokud je půda příliš těžká, jednou ji řádně a hluboce zryjte, a přitom ji vylehčete pískem (alternativou výtečných vlastností je také drobné dřevěné uhlí) a zapravte do ní i notnou porci kompostu. Poté již stačí kompost nastýlat na povrch a záhony mulčovat, abyste potlačili plevele a přichystali žížalám ideální prostředí.
Žížaly v kompostu
Dokonalý koloběh živin, kdy ze všech odumřelých zbytků vznikne podklad pro nový život, závisí na armádě rozkladačů. A i když se o konečný rozklad starají především mikroorganismy, žížaly celý proces urychlí a výsledný materiál obohatí. Konzumují veškeré organické zbytky, které pěkně natráví a předají dál. Kompost proto nikdy neoddělujte od volné půdy, aby se do něj mohly nastěhovat. Pravda, pokud kompost prochází horkou fází, kdy teplota stoupá nad 60 °C, musí se žížaly stáhnout, ale jakmile materiál trochu zchladne, nastěhují se zpět.
Především drobné a štíhlé žížaly hnojní (Eisenia foetida) jsou v kompostu jako doma a dobře snášejí i vyšší teploty. Pokud nebydlí přímo v něm, pohybují se spíše ve vrchní vrstvě opadanky ,než-li v hloubi půdy. Tráví i množí se rychleji než žížaly obecné a rychle zpracovávají zbytky. Žížalám se nemusíme bát předkládat ani nakažené ovoce a zeleninu – rozkladači si v přírodě nemohou vybírat, jejich trávicí systém si poradí se vším. Žížaly se svou krmí zkonzumují i mnoho půdy. A bakterie a plísně, které by pro nás byly ve stravě velmi nebezpečné, umí svými enzymy dokonce zneškodnit.
Žížaly perfektně zpracují zbytky z kuchyně.
Jak jen to dělají?
S pomocí svalů, které ovládají každý tělní článek a s přispěním štětinek a slizu se žížaly dovedou pohybovat vskutku svižně. Nesnášejí sluneční světlo a sucho, milují vlhké přítmí půdy. Většinu života tráví v její náruči a neúnavně cestují, aby našly další potravu. Zdravá půda je proto žížalími chodbičkami doslova protkána, neboť v jednom krychlovém metru může žít a pracovat i přes 400 žížal. Jsou oblíbenou potravou mnohých živočichů, o to odhodlaněji se však množí.
Jejich pokožka musí být neustále vlhká. Ale protože dýchají celým povrchem těla, a to vzdušný kyslík, v louži vody se mohou utopit. Proto při silném dešti vylézají na povrch – sebe tak chrání a zároveň usnadňují průnik vody do půdy. Chodbička, kterou právě vytvořily až na povrch, je vodě k dispozici. Dostatek žížalích chodbiček může zmírnit či zcela eliminovat i lokální povodně.
Žížalí tělo je pro vrtání se v hlíně ideálně uzpůsobeno.
Trávicí trubice zabírá téměř celé tělo žížaly, a zatímco předním koncem hltá zbytky listí a další organickou hmotu (denně až tolik, kolik sama váží), druhým koncem odchází trus, který je nad zlato. Žížaly nemají centrální mozek, vystačí si se shlukem ganglií a žebříčkovitou nervovou soustavou, kterou si možná pamatujete ze školy. Je vskutku důležitá, umožňuje jim ovládat každý jednotlivý článek těla.
A ač bez mozku, hloupé rozhodně nejsou. Výzkumy ukázaly, že rozmnožování neprobíhá mezi žížalami, které se náhodně potkají, ale že se ve svých chodbičkách cíleně vyhledávají a navštěvují. Můžeme se proto domnívat, že spolu i po žížalím způsobu komunikují a námluvy nijak neodbývají. A pokud se více žížal vyskytne velmi blízko sebe, vykazují známky stádního chování – v bludišti pro ně připraveném například všechny svorně zamířily ke stejnému východu, ačkoli když byly do bludiště vpuštěny jednotlivě, každá si bloudila po svém. Umějí toho zkrátka víc.
Související články
Listopadové číslo časopisu Receptář je právě v prodeji.
Zdroj: časopis Receptář
