Mají rády petúnie, plamenky, hvozdíky i bodláky. Jejich původním domovem jsou vyhřáté kvetoucí stepi, ale květy je často přilákají i na zahrady, hřbitovy a do parků.

Lišaj s dlouhým jazykem

Dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum) patří do čeledi lišajovitých motýlů. Zatímco většina příslušníků této čeledi létá v noci, dlouhozobka pátrá po potravě nejraději dopoledne a kolem poledne. Spatři ji můžete na loukách, v zahradách, parcích a všude tam, kde najde květy, z nichž za stálého letu saje nektar svým velmi dlouhým sosákem. Ostatně její latinské pojménování Macroglossum lze přeložit jako “velkojazyčná”.

Mistr v letu kolem květu

Rychlé třepotání křídel, která mají rozpětí zhruba pět centimetrů, se podobá letu kolibříka. Huňaté a poměrně velké tělíčko pak motýla na první pohled také nepřipomíná. Dlouhozobka je výtečný letec a při sání nektaru předvádí úžasné manévry. Výkonným, kolem 2 cm dlouhým křídlům pomáhají i prodloužené šupinky na zadečku.

Návštěva z jihu Evropy

Dlouhozobky jsou tažní motýli. Přilétají k nám v květnu z jižní Evropy. Samice klade malá žlutá nebo žlutozelená vajíčka na svízel nebo ptačinec. Z nich se vylíhnou zelené housenky, po dvaceti dnech krmení se pod zemí zakuklí do okrových, černě žilkovaných kukel.

Dlouhozobky stihnou naklást dvě generace za sezónu, druhá se z kukel líhne až koncem srpna a ještě v září můžeme motýly pozorovat, než se vydají zpět na jih. Motýli z druhé generace se na jaře vrátí, aby u nás opět přivedli na svět potomstvo.

Můra s průsvitnými křídly

Stejným způsobem navštěvuje květy i o něco menší dlouhozobka zimolezová (Hemaris fuciformis), jejíž huňaté tělo se podobá čmelákovi a průsvitná, hnědě lemovaná křídla kmitají jako letky kolibříka. Na loukách, lesních pasekách i zahradách hledá květy, nejraději má silenky. Jejím zeleným housenkám chutnají listy zimolezu, pámelníku a dalších dřevin.