Bobři boří naše hráze. Umí stavět lepší?

Bobr je fascinující tvor. Před jeho stavitelskými schopnostmi nezbývá než smeknout. Jenže jeho triumfální návrat do Čech přinesl i řadu problémů.

Pohnutá historie bobra je podobná mnoha jiným osudům zvířat. Původně žil na celém území Evropy, poté byl vyhuben a v naší zemi ho nikdo po mnoho let neviděl. Naši předci bobry lovili pro chutné maso i výjimečně kvalitní kožešinu, která je chrání při plavání v chladné vodě. Když bobr slavil návrat, stal se zaslouženě chráněným druhem. Jenže na rozdíl od zubrů, jejichž návrat krajině jen prospívá, či velkých šelem, které udržují zvěř zdravou a jako predátoři se nepřemnoží, bobr se stal svým způsobem pohromou. Množí a šíří se poměrně rychle. A nejenže umí budovat fantastické hráze - při své neúnavné činnosti ty naše, držící po staletí vodu uvnitř rybníků, může zničit. Samozřejmě že v tom není zlý úmysl, bobr jen dělá, co umí a musí – a dělá to neúnavně a důkladně.

Opakovaný návrat

Bobr se vlastně vrátil už několikrát. Na počátku 18. století byl vyhuben, na jeho konci opět vysazován a chován, například v okolí Českého Krumlova. Bobři se namnožili a byli vypuštěni i na Třeboňsko. Ve 30. létech 19. století doplavali (patrně díky povodni) až do Prahy. V té samé době se ukázalo, že vypuštění bobrů do rybničních oblastí nebyl dobrý nápad. Bobři mají svůj vlastní styl obhospodařování vodních toků a ten se vůbec neslučuje s představami rybníkářů. Dosud chráněné bobry bylo povoleno střílet. Ti nejen že měli stále chutné maso a výjimečně cennou kožešinu, lovci za střeleného bobra ještě navíc dostávali odměnu – takže není divu, že v 80. létech 19. století byli bobři opět vyhubeni.

Bobři v Evropě žili i nadále, ale jen v několika vzájemně oddělených populacích. Ovšem poté, co byli vysazeni do povodí Dunaje, doplavali až do naší Dyje – přibližně po sto letech od posledního vyhubení. Na přelomu tisíciletí se šířili i z dalších směrů, v Litovelském Pomoraví byli přímo vysazeni.

Kdo loví bobry?

Je pochopitelné, že navrátivší se, dříve vyhubený druh, který se zatím jen skromně zabydloval, se těšil ochraně. Jenže zatímco v minulosti bobry na uzdě alespoň trochu drželi jejich predátoři – vlci, medvědi a rysové, nyní je nelovil nikdo. Velké šelmy se sice do naší přírody také nesměle vrací, ale lidé jim kladou mnohem větší překážky, ačkoli oproti bobrovi nám může jejich přítomnost jen prospět. (Mohou způsobit škody na hospodářských zvířatech, což lze řešit. Avšak to, že přednostně loví nemocná prasata a srny, je nesmírně přínosné. Škody šelmami způsobené, které musel uhradit stát, jsou mnohonásobně nižší než částky, které padly na důsledky bobří píle). Vrcholoví predátoři, šelmy, se nikdy nepřemnoží, ti jen uzavírají kruh. Lov není snadná záležitost. Zato bobři, býložraví hlodavci, mají potravy, která jim nikam neutíká, všude plno. Počty bobrů se proto už nepohybují v desítkách ani stovkách, ale v tisících. Část bobrů sice zdecimuje silniční doprava, ale migrujícím šelmám škodí ještě více.

Hráze v nebezpečí

Bobři mohou svými hrázemi změnit tok a zaplavit přilehlé území. Nezanedbatelné nejsou ani škody na stromech a na polích, kde se rádi přiživují. Ani jeden z těchto důsledků bobří píle a chuti k jídlu ale nebývá nijak fatální. Zato bobří vášeň pro hloubení hlubokých nor ano. navrtávají totiž s oblibou hráze rybníků – právě takové břehy jsou pro založení prostorných hnízdních nor ideální. Hráze tím mohou zcela destabilizovat. Zprvu výjimky ze zákona umožňovaly rozebrání bobřích hrází a zasypání nor na místech, kde to bylo nutné (samozřejmě v době, ve které nehrozilo pohřbení bobřích mláďat zaživa). I hráze, které měnily napájení rybníků, nesly riziko povodně. Jenže bobři své obří hráze obnovili za pár dní.

Rozumné řešení

Situace si vynutila regulaci bobrů v místech, kde jejich činnost může ohrozit člověka. Agentura ochrany přírody a krajiny vypracovala důmyslný plán, který naše území dělí na tři zóny. V rizikových rybničných oblastech jižních Čech je povoleno veškeré bobry střílet a bránit jim v zabydlení se. Bobři mají do rozsáhlé oblasti na jihu Čech zkrátka vstup zakázán. Druhá zóna zahrnuje většinu našeho území. V ní není nutné preventivně hubit všechny bobry, ale je třeba regulovat jejich populace, aby území neosídlili ploště, a předcházet tak možným škodám. A konečně na několika chráněných územích, která jsou ponechána přírodě, mohou bobři žít v klidu, loveni mohou být jen ve výjimečných případech. Nutno dodat, že tyto oblasti jsou nepatrným zlomkem z rozlohy našeho státu.

Na příkladu bobra je jasně vidět, že obavy z přílišné ochrany přírody na úkor lidí (kteří jsou na ni však v důsledku stále závislí) bývají zbytečné. Bobrům není dovoleno zničit hráze, i když za to mnoho z nich doplatí životem. Je však možné jim zabránit v ničení, ale zároveň je plošně nevyhubit. Umožnit těmto podivuhodným zvířatům žít alespoň na těch několika málo místech, která jsou ponechána divoké přírodě – i ta má pro nás pro všechny nevyčíslitelnou cenu.

Jak a proč je bobr staví?

Bobří hráze mohou být až dva metry vysoké a široké tak, aby přehradily tok – třeba i sto metrů. Na stojatých vodách je budují z větví, potoky a řeky přehrazují důmyslnou směsí větví, kamenů a bláta – je to skutečná, pevná hráz se vším všudy. Bobři nejdřív postaví svislé pilíře ze silnějších kmenů, základ zpevní kameny a utěsní bahnem. Poté je vypletou tenčími větvemi – navrší jich ke hrázím spoustu, protože zároveň slouží jako zásoba potravy. Vytvoří si tak bezpečné přehrady, pod jejichž hladinou budují skryté vchody do podzemních nor. A větve vydrží pod vodou dlouho čerstvé. Na budování základů hrází nejraději používají mladé stromky, ale je-li třeba, přehryzají kmen, který má 70 cm v průměru. Tam, kde není možné vyhloubit nory, postaví si na svých přehradách ochranné hrady – až 2m vysoké kupy klád a klestí.

Co všechno umí?

Bobr evropský (Castor fiber), až metr a půl dlouhý, s 30 cm dlouhým ocasem k tomu je největším evropským hlodavcem. Jeho život je neodlučně spjat s vodou, od které se nerad vzdaluje více, než na 20 metrů. Živí se oddenky vodních rostlin, pase se na rákosí i na kukuřici nebo bramborách, v zimě ohlodává zásoby větví, které si včas natahal do svých přehrad a doupat. U nás má nejraději vrby, topoly, jasany a olše. Za potravou i ke stavebním pracem se vydává až po západu slunce. Prsty bobrů jsou opatřeny jak silnými drápy na hrabání, tak blánami na plavání. Motorem i kormidlem je mohutný, zploštělý a lysý ocas. Na souši jsou pomalí, ve vodě obratní a rychlí. Aby jim nevnikla voda no nozder, umí je uzavřít a mohutný jazyk zašpuntuje zase hrtan. Oči chrání průhledná blanka. Pysky umí pevně uzavřít až za předními zuby, řezáky, a tak klidně hlodají nebo nesou větev, aniž by jim u toho vnikla voda do tlamy.

Bobři žijí v trvalých párech, rodinu doplňují ještě nedospělí potomci. Na jaře se jich narodí 2-5, hned po příchodu na svět jsou osrstění a velmi brzy se naučí plavat. Osamostatní se až ve dvou či třech letech, poté si hledají nové území a začnou budovat své vlastní hráze a hrady.

Bobří zajímavosti

Na centimetru čtverečním bobří kůže vyrůstá až 30 000 chlupů. Proto je bobří kožešina výjimečně hustá a hebká.
Výměšek mazových řitních žláz, zvaný bobrovina, byl ceněn jako léčivo. Skutečně obsahoval zajímavé látky z rostlin, které bobr konzumoval. Protože mu chutná vrbová kůra, byla to mimo jiné kyselina salicylová. Lidé proto bobří žlázy užívali při horečce, prý byly účinnější než samotný odvar z vrbové kůry.
Kdy bobr plácne mohutným ocasem o hladinu, všichni bobři v okolí se rychle vnoří pod vodu. Je to varování, že se blíží nebezpečí.
Bez nádechu vydrží pod vodou až 15 minut.
Přední zuby, hlodáky bobra, které stále dorůstají a dovedou to, co sekera dřevorubce, mají oranžovou barvu.
Bobr se může dožít i přes třicet let, ale v přírodě se obvykle dožívá sotva třetiny.