Měl jsem jednou rozhlasové ranní vysílání, možná v duchu nepilovského dobrého a ještě lepšího jitra. Tedy: alespoň jsem se snažil, aby v onom duchu bylo. Vyšší moc mi ovšem mezi mé texty zařadila i vzpomínku na 90. výročí Českého rozhlasu a shodou okolností i vzpomínku na Josefa Skupu, doloženou monologem pana Spejbla. Možná stejně jako já v tu chvíli si také vzpomenete na tu nádhernou Spejblovskou větu, určenou Hurvínkovi k rozboru: „Vojta ze mlýna vedl krávu na trh a u splavu chytil chrousta.“ Hurvínek reagoval po svém: „To je věta řáďácká, ta se ti, taťuldo, povedla.“
Setřásání chroustů
Hned jsem si vybavil, jak jsem jako kluk chodil v naší ulici třást kulovitými javory. Pro radost botanicky orientovaných zahradníků to byly stromky Acer platanoides cv. Globosum. Třáslo se s jejich kmínky dobře, protože byly možná jen o 5 let starší, než jsem v té době byl já. A třáslo se jimi proto, že mladě olistěné javory bývaly plné právě vylétlých chroustů, kteří tam chroustali zelenou biomasu plnou vitaminů. Co jsme s kamarády pak s chrousty činili, je na jiné vyprávění, ale naše milé spolužačky a jejich výstřihy by mohly vyprávět. A jak to (a se) krásně harašilo, když byl milý chroust v krabičce od sirek a milým spolužačkám byl přiložen k uchu!
chroust obecný ( Melolontha melolontha)
Zestárli jsme, já i javory. Z bývalé alejky jich tu lidským přičiněním zbylo pět a třást s nimi holýma rukama už není možné. Náklaďákem možná ano. Třesení by ale tak jako tak bylo neúspěšné, protože chroust obecný (Melolontha melolontha) k radosti zahradníků i zahrádkářů z našich končin vymizel. Celostátně ještě ne, vždyť říkám z našich končin, z pražské periferie. Další zahradnická radost spočívala v tom, že ponravy, larvy chroustů, žijící od narození (tj. od vylíhnutí z vajíček) v půdě už na kořenech pěstovaných rostlin, zejména zeleniny, neškodí. Prostě nejsou.
Když chrousi hučí...
Chodit na chrousty se mohlo už od konce dubna, to záleželo na jaru, jak si přichvátlo či jak lenošilo. Kloudnou filipo–jakubskou noc by ale měli chrousti doslova prohučet. Filipo–jakubská noc je magická, magičtější než všechny prvomájové zvyklosti, včetně líbání pod jabloní a „včerejšího“ skákání přes oheň a vyhazování hořících košťat. Lákáni světlem hořících ohňů přiletovali a poletovali i chrousti; a v očích a uších už dvakrát zmíněných spolužaček taky udělali svou práci. Navíc se dostali i do prognostik, pranostik a klimatických pořekadel či předpovědí: „Když na Filipa a Jakuba chrousti hučí, o svatém Martině studený vítr fučí.“ Pan Jan Munzar to hezky a objektivně vysvětluje: „Je–li počátkem května natolik teplo, že už chrousti hromadně vyletují a hučí (však víte, jak hlasitě poletují), bude to nežádoucím způsobem kompenzováno poměrně časným nástupem zimy v první polovině listopadu.“
chroust obecný ( Melolontha melolontha)
Chrousti nebo chroustci?
Oklikou se vrátím na začátek, k Hurvínkovi. Chrousti obecní obecně vyletovali v blízkosti zahrad – a ve volné přírodě v blízkosti doubrav, dubových lesů. Zato chroustci letní, Amphimallon (někdy taky Rhizotragus) solstitialis ze stejné čeledi vrubounovitých se někdy drží i u vody. Dobře se na to pamatuju z časů letních procházek podél Vltavy. Hučí taky, ale polehoučku, vždyť to nejsou chrousti, ale chroustci; i jejich larvy se vyvíjejí v půdě a dokážou rozmanité plodiny dost poškodit. Vedl–li tedy Vojta ze mlýna krávu na trh na jaře, v květnu, mohl chytit chrousta (obecného); vedl–li ji v létě, koncem června a v červenci, mohlo se jednat o chroustka letního. Vzhledem k tomu, že letové manévry letních chroustků se konají až při západu slunce (potvrzuju z vlastní zahrady i od Vltavy) – a to už by Vojta krávu sotva na trhu prodal –, myslím, že v Hurvínkově případu šlo opravdu o chrousta obecného. A vám všem přeju zahrádku bez ponrav.
