Většina pavouků žije ve volné přírodě. Obývají louky a lesy, běhají po zemi, schovávají se pod lesní hrabankou, v mechu a tůňkách, v korunách stromů. Někteří z nich se ale naučili žít i v lidských příbytcích, protože v nich bývá potravy dostatek. A mít střechu nad hlavou není k zahození. Někteří lidé, štítící se pavouků, je okamžitě vyhánějí (v lepším případě). Jiní je naopak vítají. Dávají jim dokonce jména, a pavučiny smetají jen na nevhodných místech, nebo občas, když jsou zaprášené a je na čase, aby pavouci utkali novou, pěkně čistou. Loví totiž mouchy a komáry a nosí štěstí. Kousnutí od nich v žádném případě nehrozí. Ono i štípanec od zápřednice jedovaté, která se na naše území v poslední době rozšířila, není o moc horší než od ováda (případná alergie je věc jiná) a především je naprostou vzácností. Zápřednic je málo a koušou jen v nejvyšší nouzi. A zůstávají věrny loukám, k nám domů nechodí. Zrovna tak mírumilovné skákavky žijí v lesích a na loukách. Patří mezi vyhledávané modelky a svým odzbrojujícím pohledem mohou změnit štítivý náhled na pavouky:
obrázek z archivu ireceptar.cz
Křižáci jsou akrobati
Z křižáků může do lidských příbytků zavítat křižák obecný. Je to poměrně velký pavouk, největší jsou samičky, které mají pružný zadeček vyplněn velkým počtem vajíček. Před kladením je nálož tíží, pohybují se pomalu a těžce.
Křižáci, ačkoli působí robustním dojmem, mají krátké a slabé chelicery, „přední čelisti“. Proto chycenou kořist nejprve spoutají vlákny. Jsou akrobaty na laně:
- Jejich chodidla jsou vybavena pohyblivými drápečky, které jim usnadňují nejen chůzi po pavučině, ale i ovládání vláken, kterými se při spouštění z výšky jistí.
- Vlákno drápkem prokluzuje jako karabinou horolezce, nebo naopak spolu se štětinami sevře vlákno tak pevně, aby po něm mohl šplhat.
pavouci
V temných, chladných a vlhkých sklepích nás může na stropě či v koutech překvapit velký, černý pavouk. Jmenuje se meta, nebo křižák temnostní. Svoje velké, nápadné bílé kokony s vajíčky zavěšuje na strop a pečlivě je hlídá.
Pokoutník kouká z kouta
Pokoutníci patří mezi nejpilnější tvůrce domácích pavučin, které rozvěšují jako hedvábné záclonky po všech koutech. Bohužel málokterá paní domu jejich práci ocení. Pokud pavučinu schovají za skříní či obrazem, mají vyhlídky lepší.
Pavučina pokoutníků je jemná a hustá, má tvar trychtýře. Pavouk se schovává v úzké rource na jejím konci. Sedí zde dlouhé hodiny bez hnutí. Když kolem sebe zaznamená pohyb nebo zvuk, zvedá přední nohy. Patrně proto, že jemné brvy na nich slouží jako sluchový orgán. Z rourky vybíhá, když se do sítě chytí kořist, a odtáhne si ji do úkrytu. V tomto úkrytu se i páří a klade vajíčka v kokonech.
Nejznámější je pokoutník domácí, v domácnostech se ale daří i příbuznému pokoutníku černošedému. Větší hospodářské budovy vyhledává dlouhonohý pokoutník stájový. Zároveň ale žijí i v přírodě, v dutinách stromů, pod kameny.
Zimní spánek pavoučí
Pavouci nežijí dlouho, ale alespoň jednu zimu musí přečkat. U některých druhů přezimují vajíčka, u jiných, například křižáka velkého, odrostlá mláďata. Škvíry a skulinky v lidských příbytcích jsou pro tento účel skvělou skrýší, kde období chladu a nedostatku potravy ve ztuhlém stavu přečkají. Někteří pavouci přezimují i jako dospělí. Z „domácích“ pavouků například meta temnostní, která vyhledává sklepy s konstantní teplotou.
