Před několika lety jsem v jednom úlu na stanovišti s pětadvaceti včelstvy zjistil projevy moru v raném stadiu. Okamžitě jsem podezření oznámil státní veterinární správě. Po potvrzení pozitivního výsledků z laboratoře jsem všechna včelstva musel spálit. Nejvíc mě (stejně jako jiné včelaře, kteří to zažili) bolelo ničit zdravá včelstva. Vysloveně jsem cítil, jak včely naříkaly a plakaly, jakoby se mě zoufalým bzučením ptaly: „Proč nás zabíjíš?“ Vzpamatovával jsem se z toho několik let.

Včelí mor způsobuje nebezpečná bakterie

Mor včelího plodu je velmi nebezpečnou nákazou způsobenou bakterií Paenibacillus larvae subsp.larvae. Její odolné spory přežívají v půdě i mnoho desítek let a dlouhodobě zamořují oblast nákazy. Šíří se sporami mikrobu v potravě při krmení plodu. Spora v žaludku larvy se do 24 hodin aktivuje a rychle se množí. Se vzrůstajícím množstvím roste i koncentrace toxických enzymů a tělní buňky larvy se doslova rozpouštějí. Rozkládající se tkáňová struktura umožňuje mikrobu pronikat do dalších částí těla larvy. Po zavíčkování buňky larva hyne. Zbytky jejího těla postupně vysychají a mění se v hnědočerný příškvar na dně buňky, který se při čištění plástů snaží včely odstranit a tím infekci roznášejí.

Nemoc hubí larvy, dospělé včely ji nevědomky roznáší

Dospělé včely jsou vůči nákaze odolné, spory v jejich žaludku nevyklíčí, uchovají si však životaschopnost. Když se spolu s výkaly dostanou mimo tělo, stávají se dalším zdrojem nákazy. Napadení morem včelího plodu je patrné až po zavíčkování plodu. Víčka nakažených buněk jsou nápadně ztmavlá, propadlá, některá s malým otvorem. Nemocné larvy ztrácejí charakteristický perleťový lesk, mění se postupně na šedobílou až tmavě hnědou lepkavou hmotu. Napadený plod páchne po klihu.

Kruté, ale nezbytné opatření

Při vzniku nákazy státní veterinární správa vymezí ohnisko a ochranné pásmo o průměru 10 km, v němž nařídí prohlídku všech včelstev a uzávěru ohniska a ochranného pásma, ve kterém zakáže přesun včelstev až do odvolání. Dále nařídí likvidaci nakažených včelstev; musí se spálit stejně jako úly a veškeré hořlavé nářadí a pomůcky, které přišly do styku s napadeným včelstvem. Nehořlavé zařízení se musí dezinfikovat a plocha před včelínem asanovat.

Léčba neexistuje, prevence ano!

Proti této nákaze neexistuje léčivý prostředek. Jedinou cestou je prevence a čistota prostředí, častá výměna díla, tedy pláství. (V přírodě také včely nekladou vajíčka do starých pláství. Když v úlu „neplýtvají energií“ na stavbu nových, získá včelař více medu, ale za jakou cenu! Lepší je využít vosk na svíčky a nechat včelky postavit plástve nové.)

Často se setkávám se začínajícími včelaři, kteří si ve snaze ušetřit berou staré úly od chovatelů, kteří již nevčelaří, a tím si do chovu zanesou nákazu. V porézním materiálu, jakým je dřevo, totiž spory moru přežívají až padesát let. Jakmile se při osazení úlu včelstvem znovu dostanou do potravinového koloběhu, nákaza je opět na světě. Potká–li včelaře takové neštěstí, často se psychicky zhroutí a k chovu včel se již nechce vrátit.