„Začínal jsem s chovem kříženců a naučil se vše potřebné – krmení, ošetřování, porody i dojení. Teprve potom jsem si pořídil burské kozy. Měl jsem možnost koupit stádo od německého chovatele. Byla v něm zvířata vynikající, průměrná, ale i podprůměrná. Když si pojedete do Německa koupit burskou kozu, nabídnou vám zvíře, které se chovateli nehodí. Špičkovou kozu si samozřejmě každý ponechá. Ale tím, že jsem koupil celé stádo, získal jsem i špičkové kusy“ pochvaluje si chovatel Libor Nekovář.

Burské kozy pocházejí z jižní Afriky. Vyznačují se dobrou plodností, robustností a pevnou konstitucí. Mají krátkou bílou srst, ale červenohnědou hlavu s typickou bílou lysinou. Jsou rohaté, s výrazným klabonosem. Původně jsou vyšlechtěné na maso, které má výrazně lepší chuť než maso bílé nebo hnědé kozy, lze je přirovnat k telecímu. Živá hmotnost koz je 60 až 70 kg, kozlů 80 až 120 kg.

První burské kozy k nám byly dovezeny z Německa v roce 1988 - pět koz a dva plemenní kozli. V současné době je plemeno zaměřeno jak na chov v čistokrevné plemenitbě, tak pro užitkové křížení s mléčnými kozami, aby se tak zvýšila masná produkce.

Spokojené kozy – kvalitní krmení i ustájení

Burské kozy jsou společenské, nejlépe jim je ve stádě. Mohou se pást i společně se skotem, ovcemi nebo s koňmi. Zvláště koni je koza kupodivu výborným společníkem.

Od jara do podzimu se kozy pasou ve výbězích, přes zimu jsou ustájené v kozínu. Kozy mají klidný temperament, jsou vhodné jak pro chov v oplůtku, tak na volné pastvě. S oblibou konzumují nejen travní porosty, ale i různé křoviny. „Důležité je, aby kozín byl suchý a čistý. V zimě by v něm teplota neměla klesnout pod 5 °C, zdůrazňuje Libor Nekovář, a pokračuje: „Kozy by měly dostávat vlažnou vodu, nebo mít napáječku s ohřevem. Studené vody totiž koza pije méně, což škodí trávení a celkovému zdravotnímu stavu."

Chovatel vyvrací také jedno pořekadlo: „Kozy nejsou mlsné, ani vybíravé, to jsou jenom předsudky. Ale mají rády pestrost krmiva. Krmím je kvalitním senem, v létě mají dobrou pastvu. Jádro jim dávám jako doplněk a zdroj výživy. Může mě ale trefit šlak, když kupuji oves a obchodník mi řekne: On není nejpěknější, ale pro kozy stačí. Nakupuji krmení dvakrát ročně; přece nebudu půl roku krmit moje kozy nekvalitním ovsem! To se hned otočím a jedu nakupovat jinam.“

Jídelníček (ne)mlsné kozy:

  • Základem krmné směsi je oves a trocha ječmene, pšeničné otruby.
  • Zpestřením jsou vojtěškové úsušky.
  • V zimě poslouží jako skvělý zdroj vlákniny a sacharidů krmná řepa.
  • Jako pamlsek kozy milují kousek tvrdého chleba nebo jablko

Odchov burských koz

Burská koza dospívá zhruba po roce. Pokud je připuštěna dříve, tak hůře vyspívá a nastávají různé potíže.

Pan Nekovář se snaží kozy s ohledem na jejich říji připouštět mezi 15 až 18 měsícem. Netrpělivost a nedočkavost chovatele mít kůzlátka co nejdříve, se totiž nevyplácí. Ale jak říká, není to dogma. Když se koza „prská“ už ve 13 měsících a je konstitučně silná, kozla na ni připustí. Březost trvá pět měsíců. Zvířata chovatel šetří i později. Nepřipouští je třikrát za dva roky, jak je obvyklé, ale dvakrát za dva roky, aby kozy byly stále ve formě.

Příliš zvědavé tetky

Kozín je rozdělen na část, kde je stádo volně ustájeno, a pak na boxy pro kozly a boxy pro matky před porodem, aby měly klid. V boxu koza zůstane s mláďaty čtrnáct dní a pak je i s kůzlátky zařazena mezi ostatní zvířata do volného ustájení. Není dobré je odlučovat dlouhou dobu, protože čím delší doba uplyne, hůře je pak stádo přijímá.

Odborná literatura hovoří o skupinových porodech u koz, ale prosečský chovatel má jiné zkušenosti. Tvrdí sice, že by se kůzlátkům nic nestalo, stádo by je nepošlapalo ani jinak nezranilo, protože burské kozy jsou klidné a dobře se mezi sebou snášejí. Jsou však příliš zvědavé. Matka si sice pro porod najde klidné místo v kozínu, které si ubrání a kde odrodí. Ale všechny kozy stojí kolem ní, koukají a čichají ke kůzlátkům. Koza je z jejich chování nervózní, nemá klid a hůře obstarává mláďata.

Kozí chůvy

„Ve stádu mám i dvě bílé kozy, které se u nás narodily. Držím je jako chůvy. Burské kozy nejsou mléčné plemeno a tak některé matky mohou mít málo mléka. Stává se to například, když porodí trojčata. V takovém případě nasazuji chůvy na dokrmování. Když se kůzlátka narodí, hned druhý den je dávám pod bílou kozu, aby si zvykla na její pach. Koza moc ráda není, zpočátku ji musím držet, ale zvykne si" vysvětluje chovatel. "Moje kozy mají vyrovnané vrhy, a to i díky ideální krmné dávce, kterou jsem si přesně vypočítal pomocí počítačového programu. Je jiná pro normální zvířata, pro březí kozy, matky po porodu a podobně“ dodává.