Dlouho jsem se hádala sama se sebou, jestli vykrmovat vlastní prase a užívat si každoroční čtvrthodinku slávy při domácí zabijačce, nebo si vepřové prostě kupovat. Z dětských prázdnin u babičky jsem znala obrovský hrnec plný ne zrovna voňavých brambor každodenně vařených pro pašíka a konev pomyjí, pro které dědeček jezdil do vývařovny. A nad prasečím chlívkem se rozhodně nevznášel jemný odér konvalinek a růžového oleje.

Dobře krmený pašík

Na jedné straně jsem toužila po „čistém“ mase, na druhé straně jsem věděla, že na babičkovsky krmené prase nemám. Chybí mi krecht plný brambor a krmné řepy, musela bych kupovat pšeničný šrot a denně někam jezdit pro pomyje (nehledě na to, že se dnes zbytky z veřejných kuchyní krmit nesmí). Přiznám se, že o koupi prvního selete rozhodl kbelík syrovátky ob den litý do kanálu (měla jsem ji díky jiným zvířatům, které chovám). A přiznám se ještě jednou, že další sele jsem kupovala v době, kdy jsem věděla, že následující půlrok nebudu mít syrovátky ani deci. Věděla jsem ale, že vykrmit prase jde i bez zápachu a vagonu brambor a že i tak je kilo čisté svaloviny levnější než vepřové „v akci“, o vůni a chuti masa nemluvě.

Ano, kupuji v míchárně krmné směsi. Využívám toho, že prase je všežravec. Základem je kaše z kupované krmné směsi. Příprava není složitá. Suchý šrot zaliji teplou tekutinou a zamíchám. Obavy, že směs je plná antibiotik a hormonů a jedovatých hnusů, jsou neopodstatněné. Obsahuje sice GMO (geneticky modifikovanou) kukuřici a GMO sóju, ale jiná se, s výjimkou bio hospodářství, na našem území nepěstuje a tutéž kukuřici každodenně jím i piji (maizena, aspartam…). Léčiva a hormony jsou drahé a do běžných „šrotů“ se nepřidávají. Rozdíly mezi směsmi starter, růst a finišer jsou v poměrech jednotlivých obilnin, přídavků sušeného mléka a syrovátky. Vedle kaše dávám prasatům kuchyňské zbytky, padané ovoce, trávu (koš ze sekačky denně), syrové brambory a krmnou řepu, prostě čeho momentálně přebývá. V kuchyni máme „prasečí kbelík“, do kterého slévám vodu z brambor, knedlíků, těstovin, vylévám nakyslé mléko, nebo tam dávám spařené bramborové slupky, okrojky zeleniny či zbytky strouhanky. Když po vaření kuchyni uklízím, obsah samozřejmě putuje do korýtka a kbelík je umyt.

Kaší krmím dvakrát denně, zahradní a kuchyňské přebytky dávám v průběhu dne podle toho, jak se vyskytnou, jeden den v týdnu dávám prasatům jen vodu. Pokud není korýtko prázdné, další krmení jim nedám, jen doplním vodu. Osvědčilo se mi nekrmit v pravidelnou hodinu.

Prase je špinavé a páchnoucí? Není.

Navzdory výrokům typu „ty seš ale prase“, je prase nejčistotnějším hospodářským zvířetem. Vyměšuje mimo místo, kde spí, i mimo místo, kde žere. Zpravidla kálí po obvodu kotce, zejména tam, kde není pevná zeď. Souvisí to s vymezováním teritoria a pro chovatele je toto přirozené prasečí chování výhodou – při krmení shrábne výměšky na lopatu a chlívek stačí kydat dle potřeby, zpravidla jednou za týden až dva. Ve výkalech se prase válí, jen když je horko. Nemá totiž potní žlázy a v létě se přehřívá. V přírodě se válí v bahně – v kališti, a po uschnutí krusty na těle si ji odrbává o stromy. Zbavuje se tak staré kůže, komárů, případných kožních parazitů. Domácímu praseti uděláme dobře sprchou, přikrytím namočenou plachtou a drbáním – úplně nejlépe ocelovým kartáčem. A nebojíme se přitlačit.

Jaké prase vybrat?

Z listování Atlasem plemen prasat jde až hlava kolem. Divočáka domů asi ne, čínské je takové zajímavé, vietnamské byl hit, ale velké prase je velké prase, tak jaké? Bílé otcovské, landrace, pietraina, duroca, chundelatou mangalicu, domácího přeštíka nebo nějaké jiné? A v inzerátu jsem viděla plemeno, které v atlase není – kanadské pastevní…

Asijská prasata jsou menší, mají trošku jinou chuť tuku a vhodná k porážce jsou ve hmotnosti 30–50 kg. Kanadské pastevní prase je, použiji kamarádův terminus technicus, přeskunďas. Kříženec vietnamského a divočáka a všeho dalšího, co šlo zrovna kolem. Roste a přibírá nepředvídatelně, hlavně podle toho, jak se zrovna podařil genový koktejl.
Plemenem babiček a naším národním pokladem je přeštické prase. Rychle roste, při porážce kolem metráku nebo 120 kg má libové maso, lidově je to „šunkáč“ případně „řízkáč“, a při porážce od sto osmdesáti kilogramů živé váhy výše již má i vysoké hřbetní sádlo i hojnost břišního a plstního sádla. Problém je, že v republice zbyl jediný uznaný chov, je v Plzeňském kraji.

Nejjednodušší je koupit si sele z nejbližšího družstva nebo od nejbližšího sedláka. Nejspíš to bude sele jezevčíkoidní masné odrůdy, buď čistý landrace, nebo kříženec landrace s bílým otcovským, durocem, případně bude s černými fleky – jedna z linií je pietran. Tato prasátka budou méně sádelnatá, ale velice dobře porostou a budou dobře přibírat i na domácím krmení. Dobrý chovatel se při prodeji nebude zdráhat pochlubit se i matkou selete a jeho sourozenci. A rád odpoví na všetečné otázky na téma krmení a ustájení. Překupník nás na dvorek nejspíš ani nepustí.

Chlívek, nebo výběh?

Obecně praseti vadí průvan a ledová strava. Nejlepší je krmit ho i napájet vlažným.

Je celkem jedno, zda vykrmované prase (běhouna) budeme mít v klasickém chlívku nebo volně na zahradě. Prase by docela určitě upřednostnilo zahradu či jiný výběh, které by si mohlo upravit dle svého vkusu. Zcela jistě by byl takový pozemek již po první prasečí návštěvě prostý hrabošů, potkanů, krtků a jiných pod zemí probíhajících živočichů a hluboká orba, zejména po dešti, by byla provedena vskutku dokonale. Také spotřeba šrotu by klesla, ale prase by pomaleji přibíralo – zdravý pohyb na zdravém povětří; a svalovina by byla tužší. Ale i odchov prasat je možný „venku“. Stačí pevná ohrada a v ní jednoduchý přístřešek s dostatkem slámy na zahrabání se. Úklidu exkrementů nás ale venkovní odchov nezbaví.

Běhouna přes léto vykrmuji v ohradě, v zimě je pohodlnější chlév s pevnou, do kanálu spádovanou podlahou. Lejna nejsou závažnějším čichovým problémem, ale moč je velice čpavková. Je vhodné při čištění stání před nasypáním čisté slámy poprášit podlahu přípravkem Mistral. Natahuje do sebe veškerý zápach a pro zvířata není závadný.

Jak dlouho trvá výkrm?

Těžká otázka. Záleží na tom, co a jak zkrmujeme, kolik má běhoun pohybu a v jaké teplotě je ustájen. Ideální teplota je kolem 15 °C a pohybu minimum. Svá prasata mám od odstavu (25 kg hmotnosti) do porážky (120–150 kg) hotová za pět měsíců a spotřebuji přibližně 4 q krmné směsi (asi 4000 Kč) a 3–4 velké hranaté balíky slámy na podestlání (balík stojí 100– 150 Kč). Přírůstky mám v podstatě lineární, 0,7 kg denně. V první fázi výkrmu se blíží 0,8 kg denně, po dosažení asi sta kilogramů klesnou na denní přírůstek 0,65 kg. Je jedno, zda vykrmuji sviňku nebo vepře. Doporučuji nevykrmovat kanečky, porážkové hmotnosti dosahují v době pohlavního dospívání až dospělosti a maso může být charakteristicky cítit. Není také vhodné porážet sviněčku v době, kdy se bouká. Lepší je týden počkat.

Jak zvážit prase?

Prase vážíme metrem. Rondo, na jehož stupnici jsou místo centimetrů kilogramy, asi doma každý nemá, ale krejčovský metr už ano. Ponejvíce nás zajímají hmotnosti od sta kilogramů výše. Protože prasátko od pořízení rozmazlujeme, drbeme a škrabeme na zádech i na podbradku, nebojí se nás a braní míry se nebrání. Nejlépe prase změříme, když žere. Měříme mu obvod hrudníku pod předními běhy; 100 cm odpovídá 90 kg živé váhy, 110 cm je asi 105 kg, hmotnosti 120 kg odpovídá 118 cm přes prasečí prsa a dál co centimetr navíc, to dva a půl kilogramy přírůstku.

Malý slovníček


Běhoun – prase krmené k jatečným účelům
Boukání – říje prasnice, projevuje se zduřelým a červenofialovým ochozem vulvy a změnou chování
Fňutr – kanec jednokulčák; buď špatně kastrovaný, nebo s jedním nesestouplým varletem
Kanec – samec schopný plemenitby
Nunva – kastrovaná prasnice
Odstávče – sele převedené na „dospělou“ stravu
Podsvinče – kojené sele
Prase – název rodu
Svině, prasnice – samice schopná plemenitby
Vepř – kastrovaný kanec