Samec prasete divokého (Sus scrofa) může vážit až 350 kg. Pravda, u nás se vyskytují divočáci spíše do 150 kg a opravdoví obři se prohánějí dále na východ – v Karpatech a především na Sibiři. Jenže i 150 kg těžké prase se zavalitým tělem na krátkých, ale rychlých a silných nožkách a vyzbrojené silným rypákem se zahnutými špičáky by si s neozbrojeným člověkem poradilo raz dva. Přesto je obvykle plaché a ze svého denního úkrytu v hustém houští nebo rákosí zmizí mnohem dříve, než se člověk přiblíží. Díky jemnému sluchu a čichu potencionální nepřátele, zvláště hlučného člověka, odhalí s velkým předstihem.
Prasatům se daří
Zatímco v 18. století byla tato oblíbená lovná zvěř vyhubena, po druhé světové válce se k nám z Polska a Německa vrátila a na mnoha místech se dokonce přemnožila. Důvod je prostý – v naší krajině prasata nacházejí dostatek potravy, zvláště pole jim skýtají hody. Zároveň jsou natolik inteligentní a obezřetná, že bez problémů přežívají i v hustě osídlených oblastech. K tomu se přidává velmi dobrá rozmnožovací schopnost. A z lesů, těžiště jejich výskytu, zároveň vinou člověka vymizely velké šelmy, jejich přirození nepřátelé. Stavy prasat by kromě pušek měli regulovat rysi a vlci, kteří to umějí dokonale. Ovšem tyto predátory, kteří do středoevropské přírody odjakživa patřili, lidé nemilosrdně vyhubili. I dnes jsou skromné, sotva přežívající populace navrátivších se a reintrodukovaných šelem na hranici přežití, z valné části kvůli nelegálnímu střílení, chytání do pastí, trávení. Člověku jsou přitom tito lovci mnohem méně nebezpeční, nežli mohutná bachyně srdnatě bránící svá selátka.
statná bachyně
Stopování černé zvěře
stopa divokého prasete
Zatímco prase spatříme opravdu vzácně, jeho stopy ve sněhu nebo v měkké půdě objevit můžeme. Na první pohled mohou připomínat otisky jiné spárkaté zvěře, srnek a jelenů. Ovšem zvláště na podmáčené půdě prasata našlapují nejen dvěma spárky (kopýtky na konci třetího a čtvrtého prstu), ale také paspárky (druhým a pátým prstem), jejichž menší otisky se objeví pod otiskem spárků. Prasata díky paspárkům v obtížném terénu lépe rozloží svou nemalou váhu.
Všežravci milující bukvice
Když si prasata přes den v úkrytu vydatně odpočinou, pod rouškou tmy se vydávají hledat potravu. Živí se rozmanitými plody, kořínky, přiberou i hmyz a drobné hlodavce či plazy, nepohrdnou ani mršinou. Nejvíce hojnosti jim skýtá pestrý listnatý les s bohatým podrostem, ve kterém nacházejí mimo jiné žaludy a bukvice. Ostražitá a vynalézavá prasata ale dovedou přežít v bažinatých oblastech i v krajině plné polí, v nížinách i na horách. V kulturní krajině si pochutnávají především na kukuřici a bramborách, tyto plodiny proto není radno pěstovat v blízkosti lesa. Na bramborové políčko se někdy mohou vydat i do vesnických zahrad. Za potravou jsou během jediné noci schopna ve vytrvalém poklusu urazit i desítky kilometrů. V liduprázdných oblastech, kde je nikdo neruší, hledají prasata potravu i za dne, ale u nás se mohou nepozorovaně krmit spíše v noci, čemuž se dokonale přizpůsobila.
mladí divočáci
Šikovný rypák
Prasata většinou potravu dobývají z půdy. Nápadně prodloužený rypák, který jim k tomu po celý život (až po dvacet let) slouží, je podivuhodný nástroj. Je pohyblivý, ale zároveň vyztužený kostí, aby měl patřičnou sílu. Je posetý hmatovými čidly a vybaven velmi jemným čichem, který prase neomylně zavede na to pravé místo, kde stojí za to vytrvale rýt. K rytí jsou rovněž uzpůsobené svaly na horní čelisti.
