Ulovit velikého medvěda bylo snem všech lovců. V roce 1856 byl na Šumavě zastřelen poslední český medvěd a zanedlouho zmizeli i medvědi moravští. Nyní, po sto letech, opět několik medvědů v odlehlých částech hor žije, především v Beskydech. Výjimečně se zatoulají i do oblastí, kde mohou potkat člověka. Je jich jenom pár, ovšem v sousedním Slovensku, kde jsou horské lesy zachovalejší, jich žije několik set a medvěd je tam považovaný za součást přírody. Vrací se odtamtud i k nám, život mu ale ztěžují pytláci a nedostatek přirozených lesů s podrostem i trouchnivým dřevem, bohatých na potravu i úkryt.
mědvěd hnědý
Když ho potkáme
V našich lesích by setkání s medvědem, třebas při sběru hub, byla náhoda téměř zázračná. Na Slovensku už o něco pravděpodobnější. Medvěd, na rozdíl od rysa a vlka, člověku teoreticky ublížit může. Je ale velmi plachý a zdaleka se nám vyhýbá. Přítomnost lidí v lese ho dokonce velmi stresuje. Při chůzi lesem obvykle naděláme dost rámusu na to, aby medvěd utekl mnohem dříve, než ho můžeme spatřit. A pokud procházíme nepřehledným terénem v oblastech, kde se medvědi vyskytují, je vhodné občas hlasitě promluvit, zpívat, zacinkat, zapískat. Každý rozumný medvěd se člověku odklidí z cesty.
Šelmám do očí nehleďte
obrázek z archivu ireceptar.cz
Pokud táboříme v horách, kde medvědi žijí, je nezbytné veškeré potraviny zavěsit na strom dále od nocležiště, aby jejich vůně nepřilákala zvíře až do stanu.
Pokud medvěda přesto překvapíme zblízka, nedíváme se mu nikdy do očí. To bychom ostatně neměli dělat ani u cizího psa a jakékoli jiné šelmy. Nevědomky tak vyzýváme zvíře k poměřování sil! A to je asi to poslední, co ve skutečnosti chceme. Co naopak udělat? Klidně na medvěda promluvíme, můžeme ho třeba pozdravit - podle hlasu ihned pozná, že jde o člověka (nekřičíme!). Pak se pomalu, bez prudkých pohybů vzdálíme. Během bychom medvěda jen provokovali a ani ten nejrychlejší dvounohý sprinter mu neuteče! Když zachováme klid, vládce lesů nás nechá jít. Člověka nikdy nelovil a nekonzumoval (na rozdíl od medvěda ledního, který rozdíl mezi lidmi a tuleni nedělá). Pokud se vztyčí na zadní, neznačí to ihned hrozbu, jen chce lépe vidět a cítit. Pokud se za námi vydá, může ho odlákat upuštěný kapesník nebo taška.
medvědice s medvídětem
Ve výjimečném případě, když medvěda něco rozzuří a útočí na nás, schoulíme se na zem a nehýbeme se (hlavu a krk si chráníme rukama). Medvěd může předstírat útok, ale nehybný protivník ho přestane zajímat a odebere se pryč. Zajímavé je, že i z nejdramatičtějších setkání si lidé odnesli jen šrámy, byť ošklivé. Kdyby medvěd chtěl, jednou ranou by je zabil - to ale evidentně nebyl jeho úmysl. Jenom se bránil a člověka zaháněl. Medvědi se nás bojí více než my jich.
Okouzlující medvíďata
Hladit medvíďata není radno, při jejich ochraně může být matka nebezpečná. Nosí je díky utajené březosti (pozastavení vývinu zárodku) až osm měsíců. Jedno až tři maličká mláďata porodí v bezpečném, mechem vystlaném doupěti uprostřed zimy. Aniž by se mohla sama najíst, až do jara je kojí. Doprovázejí ji celé další tři roky, rozmnožuje se proto nejvýše ob rok. Stará se o ně sama, s medvědem se potkává jen v době páření. Medvědi se v přírodě dožívají i přes dvacet let.
Medvědí hry
Medvíďata patří mezi nejroztomilejší mláďata živočišné říše. Zvláště když se sourozenci chytí za přední tlapky a tancují v kroužku jako děti ve školce - medvíďata byla při takových hrách ve volné přírodě skutečně nafilmována. Podobné snímky, či dokonce večerníčky, přibližující život největších evropských šelem, naštěstí postupně nahrazují medvědy jezdící po šapitó cirkusu na kole. Žádné medvídě se po dobrém na kole jezdit nenaučí! S použitím biče a elektřiny však ano. V mnohých zemích Evropy je proto zneužívání zvířat v cirkusech již zakázáno, a ani obligátní lži cirkusáků o šťastných zvířatech tomuto trendu nemohou zabránit – stačí se trochu zamyslet nad tím, v jakých podmínkách skutečně žijí, a vzít děti raději do zoo. Tam se chovatelé snaží zvířatům přichystat co nejpřirozenější podmínky pro život, než aby je stěhovali v těsných klecích z místa na místo a nutili k předvádění nepřirozených kousků jen kvůli svému výdělku.
Polovegetarián
Medvěd patří mezi šelmy, ale je všežravý. Dovede ulovit divoké prase i jelena, přičemž snazší kořistí je zvíře nemocné či staré - medvěd tak přispívá k lepšímu zdravotnímu stavu zvěře. Nepohrdne ani malou kořistí, jakou jsou hlodavci či dokonce mravenci a jejich kukly, nebo mršinami, které rád vyhledává a tím i uklízí. Navzdory síle však nejraději trpělivě sbírá lesní plody, miluje borůvky, maliny, jahody. Jeho strava je až z 80 % vegetariánská, kromě plodů zahrnuje pupeny, semena, výhonky nebo mladou trávu. Je na sladké a pochoutkou pro něho býval med divokých včel, které dříve žily v dutinách stromů. Dnes mu nezbývá, než je hledat v úlech. Zvláště na podzim se medvěd musí vykrmit, aby přežil dlouhou zimu. Někteří medvědi se poblíž obcí naučili přehrabovat kontejnery a hledat v nich zbytky jídla. Pak mohou ztrácet přirozenou plachost a být člověku na obtíž. Kontejnery však stačí zabezpečit tak, aby se do nich mlsní medvědi nedostali, a ti se vrátí ke svým borůvkám.
medvědí škola šplhu
Co všechno dovede?
Medvěd hnědý (Ursus arctos) je až dva metry dlouhý a v kohoutku 1,7 m vysoký. Jeho zavalité, obvykle rozvážně se pohybující tělo, dovede hbitě vyšplhat na strom, seběhnout prudký sráz, přeplavat širokou řeku. Jeho hustá srst je dokonalou ochranou proti nepřízni počasí, v zimě může být až 12 cm dlouhá. Její hnědá barva může mít různé odstíny, od černohnědé po světlou žlutohnědou. Medvěd je dnes kriticky ohrožený, zvláště chráněný druh. Případné škody na hospodářských zvířatech, adekvátně zabezpečených, proto hradí stát (více na www.selmy.cz).
