Člověk s domestikací začal někdy před deseti tisíci lety, kozy tedy patří mezi nejstarší užitková zvířata. Popsáno bylo asi tři sta plemen, některá zanikla, nová vznikají, najdeme je na všech kontinentech, jak v tropických pralesích, na pouštích, tak i na vysokohorských pastvinách, tam všude lidem přinášejí užitek. Podle Soupisu hospodářských zvířat se u nás v roce 2021 chovalo 25 409 koz. Vzhledem k počtu skotu to není mnoho. Anebo když to porovnáme s tím, jak dříve bývala vždy aspoň jedna koza téměř v každé vesnické chalupě.
Ostatně o tom, jak bylo toto zvíře v našich končinách důležité už odedávna, svědčí například i to, kolik slov pro něj máme, abychom dokázali rozlišovat: koza pro samici, mladá koza je kozenka (jiné je kozinka – zpracovaná kozí kůže), mládě se nazývá kůzle, kozel jako samec bývá pukl či puk, ale také cap, vykastrovaný je pak hňup (jeho maso prý poněkud páchne), mladý kozel je kozlík, a určitě bychom našli i mnohá další místní pojmenování.
O kozím mléku se říká, že je zdraví prospěšné, každopádně má méně laktózy než kravské. Mnohým může vadit charakteristický pach, proto se raději zpracovává na sýry, tvarohy, jogurty a jiné mléčné produkty, kde to není tak zřejmé. Podobně se mluví i o masu, ale konzumuje se tradičně spíše kůzlečí, které se podobá jehněčímu, není ale tak tučné.
HNĚDÁ KRÁTKOSRSTÁ
Její barva srsti může nahlodat tradiční představu, že koza je bílá, ale hnědých krátkosrstých se u nás chová asi třetina. Není divu, je to mléčné plemeno s dojivostí 700–1100 kg za laktaci (tučnost mléka 3,4–3,7 %, bílkoviny 2,9–3,2 %), je odolné a snáší drsnější klimatické podmínky, takže se s nimi můžeme setkat i na podhorských pastvinách. Ovšem dobře oplocených. Kozy jsou československé, plemeno vzniklo v první polovině minulého století křížením původních strakatých a hnědých koz s dovezenými harckými kozly a dbalo se přitom, aby vždy další potomci neměli rohy. Jenže to způsobovalo, že se rodilo více defektních kůzlat, proto se od toho upustilo a dnes bývají ve stádech i kozy s rohy. Patří mezi dvě naše národní plemena (druhé je bílá krátkosrstá), zařazena byla mezi genetické živočišné zdroje ČR.
BURSKÁ
Kozy si nelze splést. Jsou bílé, ale jako by jim někdo na hlavu nasadil děravou hnědou kapuci. Černá je nepřípustná. Plemeno vzniklo ve 40. letech minulého století na jihu Afriky, pravděpodobně křížením mnoha tamních koz, ale trvalo poměrně dlouho, než se samotná zvířata objevila v Evropě. Hlavně kvůli obavě, že by na kontinent zavlekla modrý jazyk, jak se říká virovému onemocnění skotu. Nakonec pomohla embrya a k nám se prvních pět koz a dva plemenní kozli dostali v roce 1988, tenkrát ze západního Německa. Kozy jsou klidné, vydrží v menších ohradách, na větších pastvinách je lze nechat ve společnosti krav i ovcí, nejsou vybíravé, spásají rovněž drobné keře. Chovají se pro mléko (400–500 kg za laktaci) a pro maso (denní přírůstky kůzlat 180–250 g).
WALLISERSKÁ ČERNOKRKÁ
Ač se plemeno oficiálně vydává za kombinované, tedy vhodné na mléko i na maso, mluví se o něm jako o zájmovém, a asi právem, protože vzbudí pozornost na první pohled: dlouhými šavlovitými rohy, čupřinou mezi nimi, bradkou, hustou srstí, ale hlavně černým předkem a bílým zadkem, jako by kozy byly sešité ze dvou. Plemeno je švýcarské, ale neví se přesně, jak vzniklo, předpokládá se, že může mít krev afrických koz, které se tam dostaly v dávných dobách při stěhování národů, anebo koz Apeninského poloostrova doby římské. Zvířata jsou poměrně velká, kozel měří v kohoutku až 85 cm, koza je asi o 10 cm nižší, dojivost je 600 kg ročně (tuk 3,1 %, bílkoviny 3 %).
PAVÍ
Ačkoliv bylo toto švýcarské plemeno uznáno až v roce 1992, v horských oblastech Alp se chová už tak dlouho, že se vlastně dodnes neví, jak vzniklo. Neobvyklý název však zarazí každého. Koze se v regionu říkalo všelijak, třeba šedočerná, šedočernobílá, prätttigauská podle údolí, kde ji hojně chovali, ale také pfavenziege, což v místním dialektu znamenalo pruhovaná koza a bylo to odvozeno od podlouhlých černých skvrn na její hlavě, případně bílých na zadku. Jenže prostý překlep nebo nepochopení německého novináře, který někdy na konci 19. století o chovu psal, způsobilo, že vyšlo die Pfauenziege, tedy pfauen = páv, což se líbilo víc, takže se to ujalo. (Je ještě jiný výklad – pfaven je rétorománské slovo pro skvrny a „u“ i „v“ se ve starých písmech psalo často stejným způsobem.) Jinde než ve Švýcarsku a okolí se s tímto plemenem setkáme jen výjimečně, chová se na maso i mléko, nenadojí však víc než asi 450 kg za laktaci.
KAŠMÍRSKÁ
Z vlny těchto koz se vyrábí kašmír. Je to jednak přírodní textilie, jež se řadí mezi nejluxusnější a nejdražší, a jednak historické území mezi Pákistánem, Čínou a Indií. Právě odtamtud se kdysi kozy začaly dovážet do Evropy, na severoamerický kontinent i jinam (tak přišlo plemeno k názvu), ale brzy se zjistilo, že kašmír z jejich vlny není tak kvalitní jako z vlny zvířat žijících ve své domovině, takže se jinde masový chov příliš neujal. Zvířata zřejmě potřebují specifické himálajské klima. U nás se kašmírové kozy počítají na desítky, nejčastěji se s nimi setkáme v zoologických zahradách.
ANGLONUBIJSKÁ
Může být bílá, černá, strakatá, světle hnědá, kaštanová i krémová, jakož i rohatá nebo bez rohů. Je to mléčné plemeno, v příznivých podmínkách ročně nadojí až 1500 kg, přičemž mléko je tučné v rozmezí 3,7–5,7 % a s obsahem bílkovin v průměru 3,8 %, takže se výborně hodí na sýry. A prý z něj není cítit charakteristická kozí vůně. Pozor na kozla, mívá v kohoutku až 110 cm. Původem je z Anglie, kde se na přelomu 19. a 20. století křížením tamějších mléčných koz s orientálními hledalo plemeno vhodné do drsnějších podhorských podmínek. U nás se dnes setkáme se zvířaty z nizozemských, belgických, německých i anglických chovů.
KAMERUNSKÁ
Je to jedno u nejmenších plemen kozy domácí, kozel není v kohoutku vyšší než 50 cm, a protože jsou zvířata zároveň velmi klidná, u nás je nejčastěji najdeme v dětských koutcích zoologických zahrad či v podobných zařízeních. O zakrslých kozách, mezi něž patří, se říká, že jsou velice mlsné, že nespásají všechno, na co narazí, a že tudíž potřebují větší pastvinu. Kamerunská není až tak vybíravá, navíc se dokáže přizpůsobit různým klimatickým podmínkám, potřebuje ale společnost, není dobré ji chovat samotnou. Také je hodně hravá, jako by navždy zůstala kůzletem. Dožívá se až patnácti let. O užitkovosti se příliš hovořit nedá, mléko stačí tak akorát pro kůzlata, z přebytků lze vyrábět sýry, protože je velmi tučné a bez typického kozího zápachu.
DURYNSKÁ LESNÍ
Je hnědá od světlé až po čokoládovou, vzácně černá, v obou případech však s bílými znaky na obličeji a na zadních končetinách, je bezrohá i rohatá a patří mezi krátkosrstá dojná plemena. Za laktaci dá asi 700–1000 kg mléka (tuk 3,5 %, bílkoviny 3 %). Šlechtili ji od počátku 20. století v Durynsku, protože potřebovali robustní zvíře, kterému by nevadily drsné klimatické podmínky v Durynském lese. Což se povedlo. Uznaná byla už v roce 1935 a dnes je jediným samostatně chovaným původním plemenem koz v Německu, to znamená takovým, které se už nekříží s jinými plemeny. Však si ji také naši západní sousedé zapsali do své Červené knihy starých a ohrožených domácích plemen.
GUERNSEYSKÁ ZLATÁ
Jde o barvu srsti. Nejběžnější je středně zlatá, ale může být i od světlé blonďaté až po tmavě bronzovou. Neklamným znakem jsou rovněž třásně, které vždy nějaké mají i krátkosrsté kozy tohoto plemene, kozlové jsou většinou srstnatější. Guernsey je druhý největší z Normanských ostrovů a traduje se, že tam žila jistá slečna Miriam Milbournová, která si v roce 1924 všimla, že se na křovinatých pastvinách mezi pasoucími se kozami objevilo několik jedinců se zlatou srstí, jak se jí zdálo, takže si je vyžádala a pustila se do chovu a později do vlastního šlechtění. Plemeno bylo v Británii uznané v roce 1965. Kozy jsou velice klidné a nenáročné, takže je mohou chovat i ti, kteří nemají příliš rozsáhlé pozemky, nebo dokonce jen ve stáji, musí se jim však zajistit odpovídající přísun krmení.
TOGGENBURSKÁ
Někdy se píše i togenburská, což možná souvisí s tím, že se ke konci minulého století u nás šlechtilo plemeno nazývané slezská togenburská. My se ale podíváme na původní švýcarskou variantu, abychom si všimli bílých pruhů na obličeji, dolních končetinách a ocase, kterým se i u jiných koz říká právě švýcarské znaky. A když už jsme u vizáže, krátká až středně dlouhá, jemná, přiléhavá srst může být světle hnědá až hnědá, ale nejčastěji bývá šedá – myší.
Předpokládá se, že koza pochází z oblasti Toggenburg v kantonu St. Gallen, ale dnes se hojně chová nejméně v padesáti zemích všech kontinentů. Mnohde vznikají i místní varianty, třeba Angličané si vyšlechtili těžší a robustnější zvířata s vyšší dojivostí. Plemeno je mléčné, koza nadojí za laktaci v průměru 740 kg mléka (tuk 3,5 %, bílkoviny 3 %), které nemívá typický kozí pach, je bělejší a lépe stravitelné než kravské.
SAHELSKÁ
Kozu tohoto plemene u nás nenajdeme, protože nesnáší vlhké prostředí. Je zvyklá na pouštní nebo polopouštní klima, takže se chová v saharské a subsaharské oblasti, odkud také pochází, i když dovezena byla třeba i do některých částí Austrálie. Místní lidé ji chovají pro maso a kůži, která je velmi ceněná, mléko zpracovávají jen výjimečně, i když se v posledních letech provádějí výzkumy, které by to mohly změnit. Někdy se jí říká západoafrická dlouhonohá, protože má vzhledem k tělu opravdu dlouhé nohy, jinak je štíhlá, rohatá i bezrohá.
Zdroj: Časopis Receptář