Jiří Rajniš z Hořan na Lounsku v současnosti chová tři druhy králíků v šesti barevných rázech a jeho chov je založen na 27 samicích a 15 samcích. V chovu francouzských beranů bílých červenookých se vypracoval mezi nejlepší chovatele u nás.
Účast na výstavách drobného hospodářského zvířectva jsou vaší prioritou. Proto máte tak velkou chovnou základnu?
Rád výstavy obesílám kolekcemi mladých králíků, a tak musím mít z čeho vybírat. Pro jednu výstavní kolekci připravuji pět nebo šest sourozenců, z nichž nakonec vyberu čtyři nejlepší kusy. Kolekce jsou čtyři, což obnáší šestnáct zvířat. A když jeden králík onemocní nebo uhyne, což se může stát, tak bych na výstavu nemohl. Proto musím mít připravené i náhradní varianty.
mladý králík plemene francouzský beran, strakatý
Francouzští berani jsou vaší srdeční záležitostí, chováte je přes tři desítky let. Co je na nich tak zajímavého?
Mohutnost, krása, povaha. Je to největší beranovité plemeno na světě, díky robustnosti třeba ve Francii těmto králíkům přezdívají buldozer, protože mají svaly a širokou plec, jsou prostě v králíkárně vidět. Navíc jsou převážně klidní, přítulní a mají vyrovnanou povahu. Jejich minimální hmotnost má být podle standardu 5,5 kg a více a ani sedmikilový králík není až takovou zvláštností. Zdobí je klabonosá, masivní hlava s dlouhýma svislýma ušima. Čím jsou uši delší, tím lépe, měly by měřit nejméně 44 cm, ideálně 46 cm. Králíci jsou poměrně plodní. Samice rodí 8–10 mláďat, ale jsou známy extrémy, kdy měla i 16 králíčat. Je to u nás poměrně oblíbené plemeno, nejčastěji je chováno v barvě divoce zbarvené (barva zajíce), železité a černé. Berani jsou však vyšlechtěni i v barvě modré, havanovité, madagaskarové, bílé a existují také různě barevní strakáči.
Bílá barva není v oblibě?
To se nedá říct. Na výstavách vždycky převažovali berani divoce zbarvení a s bílými se člověk setkával málo. Ani dnes nejsou moc vidět. Špičkových chovatelů francouzských beranů bílých červenookých (zřídka jsou na výstavách k vidění i modroocí) je v republice jen sedm nebo osm. Mnohý začínající chovatel si řekne, že na bílé barvě není co zkazit, když však bude králíky špatně krmit a ti nebudou ve zcela dokonalé čistotě, jejich srst nebude bílá, ale nažloutlá, což je nepřípustné. Bělost srsti je samozřejmě důležitá.
mladý králík plemene francouzský beran, bílý
Jaké vady by berani neměli mít?
Vedle nedokonalostí, o kterých jsem mluvil, se například dbá, aby zvířata i přes zavalité tělo neměla vystouplé kyčelní kosti či lopatky a na prsou laloky z visící kůže, aby barva očí a drápků odpovídala barvě srsti. Králíci musí mít u kořenů uší výrazné hrbolky, takzvané korunky. Důraz se klade také na délku a tvar uší, které musí viset podle hlavy a nesmějí na nich být záhyby. Přes tyto typové nároky bych rád podotknul, že francouzský beran je vhodný pro začínající králíkáře.
Prozradíte i jejich zápory?
Chovatel musí počítat s vyšší pořizovací cenou chovných zvířat (1000 Kč za kus není nic výjimečného, vždyť kupuje šestikilového králíka) a také s vyšším objemem krmiva (výstavní kus musí mít v osmi měsících 5,5 kg). Beran vyžaduje větší péči kvůli uším, protože se mu zapařují a drží se v nich maz. Za negativum považuji i to, že na rozdíl od jiných plemen je u beranů složitější poznat kvalitní mládě. Chovatel je musí nechat téměř dospět, protože beranovi se hlava formuje až kolem desátého měsíce. Když se králíčata narodí, mají ouška vzpřímená a teprve asi po čtyřech týdnech jim začnou klesat, ale tvar a délka se formují dál.
mladý králík plemene francouzský beran, přírodní zbarvení
Jsou francouzští berani náchylní k nemocem?
Je to s nimi stejné jako u jiných králičích plemen. Když jsem v mládí začínal, nevěděl jsem nic o myxomatóze, kokcidióze nebo o králičím moru. Teď bez léků a očkovacích látek králíky prakticky nevychováte. A dost to leze do peněz! Každý chovatel má svůj systém prevence a léčení kokcidiózy. Někteří vedle léků předepsaných veterinářem „kouzlí“ s česnekem, cibulí a octem a míchají různé lektvary. Já zase léčím králíky pohybem. Tuhle zkušenost jsem odkoukal od starých chovatelů. Když cítím z králíkárny zápach a po pohlazení zvířete zjistím, že má hřbet jako pilu a zhubnul, tak je z kotce vyndám a vypustím na dvůr. Tam běhá třeba čtrnáct dní na slunci, v dešti, se slepicemi. Když nemoc zachytím včas, zpravidla se z ní králík dostane.
Využíváte v chovu i jiné rady?
Jako mladý chovatel jsem „chytal“ rady moudřejších. Když se chov nedařil a králice třeba roztahala hnízdo, radili mi, abych připouštěl ve čtvrtek, protože pak se samice okotí v sobotu nebo v neděli (normální březost králíků trvá 30–31 dní). A to proto, že je člověk doma, porod si ohlídá a bude dbát, aby měla klid. Vesměs to vychází a této zkušenosti se držím dodnes. Příroda má na chov vůbec velký vliv, roli hraje samozřejmě i počasí a jiné faktory. Loni jsem například odchoval 150 mláďat, letos doposud narozená bych spočítal na prstech jedné ruky. U nás bylo v únoru –20 °C, králíci se nechtěli pářit, některá hnízda vymrzla, prostě se mi nedařilo. Ale ani takový nezdar nesmí chovatele odradit a musí věřit, že následující sezona bude zase dobrá.
Foto: Zdeněk Gorgoň
