Kdo přilétá na krmítko?

Za pomoc, kterou v zimě potřebují, se ptáci bohatě odmění. Už jen tím, že se můžete těšit z jejich půvabné společnosti. A díky naší fotogalerii snadněji poznáte, kdo je kdo. Pak se můžete snadno zapojit i do Ptačí hodinky, sčítání ptáků na krmítkách.

Pěnkava obecná (Fringilla coelebs)

Pěnkava je naším nejhojnějším druhem, její zpěv slýcháme v lesích, parcích i na zahradách. Ovšem na krmítku patří mezi vzácnější hosty. Navíc je zvyklá sbírat potravu na zemi, spíše cupitá pod krmítkem a hledá zbytky. Uvítá, podobně jako další ptáci s obdobnými zvyky, krmítko na zemi. Stříška, ideálně průhledný kryt, ochrání potravu před vlhkem a ptáky před útokem kočky. V zimě u nás zůstávají pouze pestřejší samečci, zatímco samičky si dopřávají dovolenou na jihu Evropy.

Zvonek zelený (Carduelis chloris)

Zvonci jsou na krmítku častými hosty. Přilétají v hlučném hejnu, zasednou ke stolu a slupky létají na všechny strany. Jako všechny zrnožravé ptáky je příroda vybavila silnými zobáky, které semena luští snadno a rychle. Samečci mají peří zbarvené do žlutozelena, samičky a mladí ptáci jsou nenápadní, avšak podle žlutého pásku na křídlech je snadno poznáme. Milují slunečnice, bukvice i šípková semena. Už v únoru začnou zvonci zvonivě prozpěvovat z vrcholků stromů, namlouvat si partnera a hledat místo pro hnízdo.

**Vrabec domácí (Passer domesticus)**

Vrabci se k nám připojili, když lidé vynalezli zemědělství – a provází nás dodnes. Nedávno však hlučná hejna vrabců z naší krajiny téměř vymizela, intenzivní zemědělství jim nesvědčí. Nyní se opět vrací a hojně navštěvují krmítka. Vždy v hejnu, které s radostí a čiřikáním rozhazuje slunečnice všude kolem. Také vrabčí zobák umí snadno loupat semena, a vrabčí žaludek snadno stráví i obilná zrna, díky čemuž se mu v lidské blízkosti tolik daří. Vzácněji na krmítko zavítá vrabec polní (Passer montanus).

Stehlík obecný (Carduelis carduelis)

V zimě rádi zobou výživné slunečnice, i když jejich nejmilejší potravou jsou semena bodláků – planých i zahradních. Proto je nestříháme na podzim, jsou více než ozdobou zahrady. Ptáci semínka obratně vybírají šikovným zobákem, silným, ale štíhlejším než u ostatních zrnožravých ptáků. V zimě se živí i semeny olší, zjara zase podbělu. Přes zimu u nás zůstává jen část stehlíků, mnozí se na podzim stěhují na jih Evropy. Stejně pestře zbarven je samec i samička, která má jen o trochu menší červenou masku.

Dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes)

Poznáme ho nejen podle výrazného zbarvení a robustního těla, ale i podle výjimečně mohutného a silného zobáku. Snadno rozlouskne i pecku třešně. Jazykem ji dlask otočí švem nahoru, stiskne, vyplivne slupku a jadérko slupne. Proto dlasky na krmítku potěší nejen slunečnice a ořechy, ale také pecky višní a třešní, které můžeme v létě nasušit a uschovat. Dlasci nepřilétají v hejnech, ale jednotlivě či v malých počtech, a odváží se spíše na krmítko v klidném koutě. V zimních lesích hledají semena habrů a bukvice.

Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula)

Další pestře zbarvený host zavítá na krmítko spíše vzácně, ale pokud přiletí, stěží ho přehlédneme. Červeně zářícího samce obvykle doprovází mnohem méně nápadná samička s černou čepičkou na hlavě a tmavým zobákem. Když odlétá, poznáme ji podle sněhobílého kostřece – peří na ocasem, který je naopak černý. Hýli milují semena javorů, kopřiv či šťovíku, na krmítku je potěšíme sušeným jeřabinami, aroniemi a drobnými semínky, jako jsou lněná, amarantová či šípková (z plodů ovocných růží jich sklidíme spoustu).

Čečetka zimní (Carduelis flammea)

Celá hejna čečetek přilétají ze severské tajgy, obírají semínka z bříz, olší a modřínů a pomoc hledají i na krmítku, či pod ním, podobně jako pěnkavy. V některých letech je čečetek plno, v jiných je stěží zahlédneme. Ptáci neustále štěbetají, jejich hlasy znící jako če-če-če jim daly i jméno. Světlé ptáky zdobí červené peří na čele a na prsou. U některých ptáků spatříme jen náznak barvy, starší samci naopak září do daleka. V posledních letech u nás začali tito zimní hosté občas zůstávat přes léto a hnízdit.

Sýkora koňadra (Parus major)

Sýkorky na krmítka nepřilétají v semknutých hejnech, i když se jich u prostřeného stolu může potkat mnoho. Milují slunečnice, ač je neumí louskat. Odnesou si semínko na nejbližší klidné místo a tam štíhlým zobáčkem vyjídají obsah. Potěší je i vyloupané vlašské ořechy a lojové koule, na kterých hodují třeba zavěšeny hlavou dolů. Akrobacie je pro ně běžná součást života - na jaře sbírají mšice z tenkých větviček v podobných polohách. Největší z našich sýkor poznáme podle typického zbarvení.

Sýkora modřinka (Parus caeruleus)

Modrá čepička je spolehlivým poznávacím znakem drobné, ale čiperné a odvážné modřinky, kterou ani nenapadne dávat na krmítku přednost větším ptákům. Stejně jako její větší příbuznou ji potěšíme především slunečnicí, nejlépe v černé slupce, která je slabší než u pruhovaných semen. Za zimní pohoštění a jarní ubytování v budkách se sýkorky odmění pilným sbíráním mšic. Každému mláděti jich rodiče musí přinést několik tisíc, aby vyrostlo a mohlo začít hledat potravu samo.

Sýkora uhelníček (Parus ater)

Uhelníček přilétne na krmítko, pokud naše zahrada leží v blízkosti jehličnatého či a smíšeného lesa, nebo pokud je rozlehlá a bohatá na vzrostlé stromy. V jejich korunách žije, v zimě vybírá semínka ze smrkových a jedlových šišek. V létě přesedlá na housenky a udržuje tak stavy hladového hmyzu v rovnováze. Kresbou peří je do jisté míry podobná sýkoře koňadře, avšak je drobnější než modřinka. Na rozdíl od koňadry má hruď béžovou, v zátylku bílý pruh a někdy náznak chocholky na hlavě.

Sýkora babka (Parus palustris)

Drobné babky obývají listnaté lesy, sady, parky a bohatě zarostlé zahrady. Na krmítku je spatříme vzácněji nežli předchozí druhy sýkor. V zimě hledají semena bodláků a lopuchů, slunečnice jsou pro ně vítanou změnou. Babky jsou téměř k nerozeznání od sýkor lužních (Parus montanus), které žijí jak v nížinných listnatých, tak v horských jehličnatých lesích. Babka má lesklejší čepičku, menší bradičku a u kořene zobáku bílou tečku. Hodovat občas přiletí i sýkorky z východu a severu Evropy.

Sýkora parukářka (Parus cristatus)

Vzácnou návštěvnicí je parukářka, která žije ve smrkových a borových lesích. Život v korunách stromů a nerada je opouští. Je plachá a obezřetná. Krmítko je ovšem lákadlo a jídelníček, složený v zimě převážně ze semen šišek, si ráda obohatí. Pokud les leží v dosahu několika kilometrů od naší zahrady, můžeme ji spatřit pravidelně. Díky černobílé chocholce na temeni hlavy ji poznáme na první pohled, ať už ji sýkorka právě sklopila dozadu, nebo naopak načepýřenou vztyčila vzhůru.

Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus)

V zimě se krajinou potuluje v hejnkách. Pokud zavítá na krmítko, tak téměř vždy ve skupince, která může čítat až třicet členů. Jsou neposední a stále spolu promlouvají jemnými hlásky. Drobnými zobáčky vyklovávají slunečnicová semena stejně jako jejich příbuzné sýkorky. Potěší je i jiná drobná semena a drcené ořechy. Nejen podle dlouhých ocasních per mlynaříka snadno poznáme. Pokud má zjara ocásek ohnutý, přeseděl si ho při sezení na hnízdě.

Červenka obecná (Erithacus rubecula)

Jasně červená hruď jí dala i jméno. Samečci začínají libě zpívat již v zimě a hlídají si tak svůj hnízdní revír. Jakmile vidí soka s červenou hrudí, snaží se ho vyhnat. Na krmítku však může panovat dočasné příměří. Červenky potěší lojové koule, kousky jablek nebo nasekané křížaly a nejrůznější bobule. Července je podobný lejsek malý – oproti ní je menší a obývá výhradně lesy. Na krmítku ho nespatříme, neboť na zimu odlétá do Indie. Červenka kromě zbarvení vyniká i nápadně velkýma očima.

Brhlík lesní (Sitta europaea)

Tento lesní pták se na krmítkách objevuje poměrně často. Pro své milované slunečnice neváhá zaletět dále od domova. Stejně jako ostatní ptáci ocení, pokud bude mít suchou stravu čím zapít – napajedlo je užitečné nejen v létě. Na krmítku nebo lojových koulích ho často spatříme šplhat hlavou dolů. Běžně se tak pohybuje i po kmenech stromů, v jejichž kůře hledá potravu. Tento nezvyklý způsob pohybu je stejně spolehlivým poznávacím znamením, jako černá páska přes oko.

Strakapoud velký (Dendrocopos major)

S rozpětím křídel téměř 40 cm je naším největším strakapoudem. Pokud se na krmítko jednou odváží a najde na něm slunečnice a lůj, bude přilétat pravidelně. Mnohem vzácněji spatříme plachého strakapouda prostředního, malého či bělohřbetého. Slunečnicová semena si strakapoud odnese k nejbližšímu stromu, zasune je do škvíry v kůře a vyzobává. Stejně si počíná i s menším ořechem. Pochoutkou jsou pro něj také lojové koule. Zavěšujeme je raději v bezpečných klíckách nežli v jednorázových síťkách.

Co je to Ptačí hodinka?

Připravte si krmítka, vyzývali již před příchodem prvních mrazíků veřejnost ornitologové. A v České společnosti ornitologické připravili program Ptačí hodinka. Doporučují v něm, čím krmit a poradí, jak vyrobit vlastní krmítko a poznat zimující ptáky. Program vyvrcholí o víkendu 10.–12. ledna 2020 historicky druhým celorepublikovým sčítáním ptáků na krmítkách. Do toho prvního se zapojilo přes 14 tisíc lidí. Zájemci se mohou přihlásit k odběru novinek na webu ptacihodinka.birdlife.cz, který bude zároveň sloužit k následnému vkládání lednového pozorování.

„Přihlášené budeme celou zimu zásobovat radami a tipy, aby byli na sčítání dobře připravení,“ vysvětluje koordinátorka sčítání Dita Hořáková. Metodika sčítání je stejná jako v prvním ročníku. „U každého druhu zapisujeme vždy nejvyšší počet jedinců spatřených najednou. Vidíme například tři sýkory modřinky, za chvíli je jich tam šest a po chvíli už jen jedna? Zapišme si u modřinky šestku. Do tohoto jednoduchého výzkumu se může zapojit úplně každý.“

Hlavním cílem programu Ptačí hodinka je zapojit veřejnost do zimního přikrmování ptáků a prostřednictvím sčítání zjistit více o chování ptáků přezimujících v České republice.