Kubánský lidolovec nebo také lidolovec sabuéso, jak zní jeho další název, je vyhynulé a dnes již prakticky zapomenuté plemeno, které znají jen odborníci a pár kynologických nadšenců z řad laiků. Dozvědět se více o tomto plemeni s poněkud zlověstným názvem můžeme například v první české encyklopedii psů nazvané Všecky druhy psů slovem i obrazem autora Václava Fuchse z roku 1903.

„Vzniknuvše křížením ohromných chrtů s bulldogy ve Španělsku, byli hispánskými dobyvateli a později mořskými loupežníky španělskými dále pěstěni a dressováni na ostrově San Domingu...,“ tak popisuje Václav Fuchs původ těchto psů. Podle dochovaných kreseb to byla ohromná a mohutná zvířata, jejichž srst měla barvu od plavé až po hnědou. Dominantu jejich vzhledu tvořily strašlivé zuby, které měly vskutku děsivé opodstatnění. Kubánský lidolovec byl totiž otrokářský pes, sloužící svým pánům k lovu uprchlých otroků a k potlačení případných povstání. Jak již jeho název napovídá, používal se pro tento ďábelský účel hlavně na Kubě. Ke svému úkolu byl lidolovec opravdu vybaven, i již zmiňovaný Václav Fuchs ve své encyklopedii píše: „Vyznačoval se přímo tygří dravostí a lví silou a čichem, všecky ostatní druhy psů předstihujícím.“

Tento pes, často i ve smečce, byl po zjištění útěku černošského otroka vypuštěn po jeho stopě. Jeho označení „krvák“ může být starším výrazem pro barvář, což znamená skupinu psů, kteří jdou po krvavé stopě raněné, nejčastěji postřelené zvěře. Lidolovec šel po stopě prchajícího člověka, který o různá zranění v divoké přírodě a při zběsilém útěku rozhodně neměl nouzi. Uniknout dokonalému čichu tohoto zabijáka bylo často nemožné. Jak asi vypadala taková situace, můžeme vidět například na olejomalbě Dostižení otroci (The Hunted Slaves) britského malíře Richarda Ansdella z roku 1861, která zachycuje pár černošských otroků, muže a ženu, které skryté v poli vypátrala trojice zuřivých lidolovců. Muž vybavený sekyrou dokázal jednoho zabít, ale další dva, připomínající obří dogy, na něj stále útočí. Ozbrojený člověk měl proti lidolovci alespoň nějakou šanci, ovšem s holýma rukama byl boj ztracen. Lidolovec totiž nejenže svou oběť nalezl, ale také okamžitě zardousil a rozsápal.

Jeho agresivita, tak oceňovaná v době otroctví, se ovšem po zrušení této éry na Kubě v roce 1886 stala přítěží a zapříčinila i jeho vlastní vyhynutí. Nejenže se osvobození otroci na těchto obávaných zabijácích mstili a masově je vybíjeli, ale i kdyby se tak nestalo, pro psa těchto vlastností by se už v civilizaci nastupujícího 20. století jen stěží hledalo nějaké uplatnění. Britský přírodovědec Jesse Edward popsal osobní zkušenost s těmito ďábly stručně a výstižně: „Vlastnil jsem před lety jednoho z oněch kubánských bladhaundů, ale shledal jsem ho na můj vkus příliš dravým. Když jsem jej chtěl ukázat jednomu ze sousedů, po vpuštění do kotce s jinými psy několik z nich po chvilce zabil.“ Poptávka po tomto útočném a agresivním plemeni spolu s měnící se dobou zmizela, a to byl i jeho konec. Dnes zůstává pouze vzpomínkou na jediné psí plemeno, které kdy bylo šlechtěno speciálně k lovu lidí.

Zdroj: wwwi.idnes.cz