Dříve byli součástí přírody téměř celé severní polokoule. Dnes jsou vlci v mnoha oblastech vyhubeni nebo silně ohroženi. Pomalu a váhavě se k nám však vracejí. Mohou nás ohrozit při houbaření v horském lese? Jak před nimi chovatelé ovcí ochrání svá stáda? Máme se na ně dívat s nedůvěrou, nebo v nich vidět klenoty naší přírody a předky našich psů?

Vlčí rodina

Poznat vlky a jejich rodinný život zblízka byl odedávna sen mnoha zoologů a milovníků přírody. Jenže proniknout do života vlčí smečky v přírodě je nesmírně obtížné, většina poznatků o vlkovi proto pochází ze zajetí. Jeden ze zajímavých pokusů, jak se k vlkům přiblížit, učinili manželé Dutcherovi, kteří si v Sawto-othských horách v Americe vytvořili vlčí smečku. Vychovávali malá vlčata získaná ze zajetí, odrostlá mláďata však měla možnost žít v prostorném a pestrém, byť ohraničeném kusu přírody po svém.

Vlci si ve smečce postupně utvořili přísnou hierarchii. Sebejisté vlče, ještě zvědavější než ostatní, nebojácné a obratné, se v dospělosti stalo vůdcem smečky. Nejbázlivější pak stálo na posledním místě a mělo roli jakéhosi baviče a dvorního šaška. I když byla nejníže postavená vlčice ostatními občas odstrkována, poté, co o ni smečka po útoku pumy přišla, chovali se její členové viditelně sklesle.

Každé ráno prováděli vlci stejný rituál. Po probuzení přišli ke svému vůdci a olízli mu čenich. Pak se stejným vlčím pozdravem počastovali všichni navzájem. Smečce se časem narodila i mláďata. Hrdá vlčice nechala paní Dutcherovou, jíž zcela důvěřovala, nahlédnout až do doupěte na čerstvě narozená vlčata. Když se povyrostlá mláďata z úkrytu vybatolila, byla hýčkána, krmena (po mateřském mléce zprvu natráveným masem) a opatrována celou smečkou.

Podobně jako i jiné vhledy do života vlčí smečky přineslo pozorování manželů Dutcherových udivující svědectví o vlčí soudržnosti a vzájemné oddanosti, ale mnohdy až podivně komplikovaných vztazích. Vlci byli ovšem stále omezeni ohradou, byť velmi prostornou. A právě omezení pohybu činí jejich vzájemné vztahy zbytečně složitými. V přírodě vlčí smečku tvoří nejčastěji pár dospělých vlků a jejich odrostlí potomci. Rodičům se fyzicky vyrovnají již ve stáří půl roku, ale rozmnožovat se mohou až ve dvou či třech letech. Do té doby žijí a loví spolu s rodiči, pomáhají pečovat i o mladší sourozence. Když mladí vlci dospějí a nejsou omezeni žádným plotem, obvykle původní rodinu opustí a vydají se do daleka hledat druha, s nímž založí svou vlastní.

Uctívaní i nenávidění

Staří Slované (podobně jako američtí Indiáni) chovali k vlkům obdiv. Cenili si vlčí vytrvalosti, chytrosti, dokonalé vzájemné spolupráce. Ale poté, co lidé začali chovat dobytek a vlci si občas vybrali svou daň, upadli v nemilost. Svůj podíl na vznikající nenávisti k vlkům mělo i rané křesťanství. Zřejmě proto, že vlk byl uctíván pohany, navíc občas vyhrabal z mělkých hrobů mrtvé a sežral je. (Vlci se opravdu nezříkají ani mršin.) Vytratily se vědomosti o životě a schopnostech vlků a vystřídal je strach živený neznalostí, která se promítla i do pohádek a romantických dramat. Ve skutečnosti prožívali dosud nepoznaný strach vlci sami. V Evropě i v Americe byli systematicky vyhlazováni i střelbou, chytáním do pastí, trávením i záměrným šířením psích nemocí. Na mnoha místech byli vlci skutečně vyhubeni a ti, kteří přežili, se stali nebývale plachými.

Je třeba se vlka bát?

Ani v dobách, kdy ještě nebyli tolik plaší, vlci na člověka neútočili. Byli spíše zvědaví. Proč nikdy nelovili pomalého dvounožce, když byli schopni uštvat a zadávit jelena? Jedním z důvodů může být fakt, že vlci neradi loví zvířata, jež důkladně neznají. Vzpřímený postoj člověka a jeho odlišnost také může ve vlcích vzbuzovat stejný respekt, jaký oni vzbuzují v nás. Kdyby byl vlk člověku životně nebezpečný, těžko by od něj vedla cesta k dnešnímu psovi a celá historie by vypadala ještě o poznání jinak. V minulosti byly dokonce zaznamenány případy, kdy v lese zatoulané batole vlci nejenže nesežrali, ale starali se o něho a krmili je. Dospělí vlci mají silný pečovatelský pud o mladé a bez váhání adoptují cizí vlče, možná i jiné mládě. Třeba vlčice skutečně odkojila Romula a Rema…

Potkat vlka je i v oblastech, kde žije, naprostou vzácností. Díky dokonalým smyslům o nás ví dávno před tím, než ho můžeme spatřit, a vyhne se nám. Pokud bychom se s ním přesto opravdu střetli tváří v tvář, je vhodné zachovat klid, na vlka promluvit a pomalu odejít. Obvykle však vlk uteče dřív, než stihneme cokoli říci. Napadnout však může psa, který se od nás příliš vzdálí, protože ho považuje za vetřelce v teritoriu.

Vlci v našich horách

V nedávné době byli plaší vlci s fotopastmi zaznamenáni i v CHKO Kokořínsko, dokonce zde založili rodinu. Jejich osud v Čechách tedy není beznadějný. Chráněné území se díky nim stává skutečnou přírodou.

V roce 1994 se do Beskyd po osmdesáti letech, kdy byl zastřelen poslední vlk, několik jeho soukmenovců navrátilo. Dnes je nejisté, zda zde několik vlků stále přežívá, neboť vypátrat jejich výskyt a odlišit jejich stopy od otisků velkých psů není snadné. Od svého návratu měli pytláky stále v patách. Beskydské vlky však ohrožují i slovenští myslivci, kteří mohou po značnou část roku vlky střílet legálně. Výjimečně byli vlci zaznamenáni i v Jeseníkách, na Šumavě, v Rychlebských horách a v Krkonoších.

Lužická naděje

Přátelštějším prostředím se pro vlky stala německá Lužice, oblast nedaleko českých hranic. Do krajiny zrekultivovaných hnědouhelných dolů doputovali vlci až z Pobaltí, po cestě dokázali překonat rušné komunikace i zastavěné zóny. Do Německa se tak tyto vzácné šelmy vrátily po 150 letech. V novém domově se jim daří a několik smeček ve zdejším rozsáhlém území čítá okolo sta jedinců. Ohrožují je pouze občasné srážky s automobilem. Lužický vlk byl již vyfocen takzvanou fotopastí i těsně u naší hranice a postupně se číří i do Českého Švýcarska. Zdejší národní park je vítá jako nenahraditelné pomocníky.

Vlci mají v přírodě nenahraditelnou úlohu

Vlci si při lovu ve svém zájmu vybírají zvířata nemocná a oslabená (dohnat jelena není nic snadného ani pro vytrvalé a rychlé běžce). Studie prováděné na Slovensku jasně doložily, že v oblastech trvalého působení vlků divočáci netrpěli morem divokých prasat, jeleny mnohem méně trápili plicní paraziti. Myslivci, kteří na rozdíl od šelem vybírají ty nejlepší kusy, zde díky ozdravnému působení vlků získali mnohem více zlatých trofejí než v oblastech, kde se vlci nevyskytují. A kromě role „lékaře“, jenž selektuje lovnou zvěř, plní vlk úlohu pilné úklidové čety – téměř beze zbytku totiž zlikviduje i veškeré zdechliny.
Místo v přírodě vlkům bohužel z neznalosti nepřiznává ani řada myslivců, kteří v nich vidí nežádoucí konkurenty a mají obavy, že vyhubí vysokou zvěř. Ale tyto schopné šelmy ještě nikde svou kořist nevyhubily, zákony přírodní rovnováhy platí i pro ně. Smečka se počtu kořisti přizpůsobuje počtem mláďat a pohybuje se na obrovském území. Stavy lesní zvěře jsou u nás navíc vyšší, než je přirozené a pro obnovu lesa únosné.

Zasloužená ochrana

Vlci jsou u nás jako kriticky ohrožený druh přísně chránění. Jenže ani na území chráněných oblastí či národních parků není v silách státní správy zabránit bezohlednému ilegálnímu lovu. Velmi podobná situace potkala i rysa, nádhernou kočkovitou šelmu, která se po letech vyhubení vrátila na Šumavu. I rys byl oblíbeným terčem, dokonce byla postřílena většina rysů opatřených obojky s vysílačkou pro telemetrický výzkum jejich pohybu. Zoolog a přítel rysů Ludvík Kunc je proto začal chránit vlastním tělem. Neúnavně procházel pro rysy nepříhodnější části hor a pytláci si náhle nemohli být nikdy jisti, že nemají svědka. Tento nápad se rozvinul do existence takzvaných vlčích a rysích hlídek. Proškolení dobrovolníci ztěžují situaci pytlákům a dokumentují stopy, které šelmy v krajině zanechaly (otisky, trus, zbytky kořisti, kterých by si člověk běžně vůbec nevšiml). Upozorňují také na nálezy újetí, nelegálních masitých návnad, které často slouží právě k lovu šelem. Dobrovolníky organizuje a školí sdružení Beskydčan a Hnutí Duha Olomouc, které se ochraně velkých šelem již dlouhou dobu věnuje. Český projekt, který pomáhá návratu vzácných šelem do Beskyd, dokonce v obrovské konkurenci vyhrál světovou soutěž o grant evropské outdoorové asociace a National Geographic. Právě nyní vlčí hlídky opět, již čtrnáctým rokem, vyrážejí do terénu. Po proškolení se může každý jako dobrovolník přidat, nebo na tento ojedinělý projekt přispět. Více informací získáte na webových stránkách www.selmy.cz.

Vlci na lovu

Vlci s oblibou pojídají lesní plody, loví drobné hlodavce, plazy a dokonce i hmyz. Větší kořist, která nasytí smečku na mnoho dní a je dostupná i v zimě (jelena či divočáka), loví za dokonalé vzájemné spolupráce, kterou obdivovali i dávní lovci.

Vlčí smečka stádo pronásleduje často mnoho dní, kořist cítí až na několik kilometrů. Vůdce vytipuje vhodné oslabené zvíře, zahajuje také lov. Taktiku vlci mění podle ročního počasí a dalších okolností. Rychlé a obratné vlčice kořist nahánějí, nejsilnější samci ji porazí. Pokud mají možnost, dovedou vlci najednou sežrat až 12 kg masa, poté ovšem vydrží týdny o hladu, než se zdaří další lov. Lovu přihlížejí již tříměsíční štěňata, která se zatím pouze učí. Po dalších několika měsících jsou již aktivními pomocníky.

Jak ochránit ovce?

Je pochopitelné, že chovatelé, kteří celá desetiletí nemuseli ovce proti šelmám zabezpečovat, návrat vlků nevítají. Ale opětovné vyhubení těchto vzácných navrátilců do naší přírody, do které patří, není řešením, které by měl Homo sapiens, tedy člověk moudrý, volit. Podobně jako našim předkům i dnešním chovatelům mohou být neocenitelným pomocníkem například pastevečtí psi. Tito mohutní, houževnatí a samostatní ochránci se stádem vyrůstají a považují je za svou rodinu. Vlci většinou se strážcem ovcí, který jim může způsobit vážné zranění, střet ani neriskují. Další spolehlivou ochranou je nocování ovcí ve chlévě, kam se především v noci lovící šelmy nedostanou. Moderním pomocníkem je elektrický ohradník. Pokud byla hospodářská zvířata v ohradě nebo pod dohledem pasteveckého psa přesto napadena, chovatelé dostanou za škody způsobené kriticky ohroženým druhem kompenzace od státu.

Vlci v Evropě

Odhadovaný počet vlků v Evropě se pohybuje kolem 60 tisíc. Většina jich obývá odlehlé oblasti Ruska a Běloruska, útočiště nacházejí i v balkánských horách a Karpatech, méně v Pyrenejích, Apeninách a Skandinávii. Vlci se postupně šíří do zemí západní Evropy, kde byli vyhubeni. Ideální jsou pro ně rozsáhlé lesnaté nebo stepní oblasti, dokáží se však přizpůsobit nejrůznějšímu prostředí.

Vyjí vlci na Měsíc?

Již měsíc stará štěňata se s gustem pouštějí do vytí. Ale k působivému, melancholickému a daleko se nesoucímu hlasu se od počátečního kníkání dopracují teprve za dlouhé měsíce učení. Daleko se nesoucím melodickým hlasem vlci označují své teritorium, snad i prohlubují vzájemnou sounáležitost. Nevyjí tedy zřejmě na Měsíc, i když stříbrným světlem prozářená noc je ke koncertu jako stvořená…