Zvláště ořešníci a veverky nenechají na keři lískových oříšků mnohdy skoro nic. Zavděk vezmou i vlašskými ořechy, ovšem pokud je ořešák vzrostlý, dostane se na všechny – i na vás. Opravdu, množství je jediná naděje, jak si úrodu také užít. I u lískáčků platí, že čím víc keřů, tím větší šanci máte, že vám hosté něco nechají. Odradit se totiž nedají, jsou chytří a obratní.
Podívejte se na veverku zblízka, na videu na YouTube, kanál Jarmila Kačírková:
Akrobatické představení
Chránit úrodu před veverkami na vzrostlých keřích a stromech také dost dobře nelze – přes síť by se většina lupičů dostala a nějaký nešťastník by se do ní mohl zamotat. Bezpečnější je netkaná bílá textilie, kterou můžete pár větví s dozrávající úrodou obalit, pokud vám oříšky za tu námahu stojí. Sklidit je dřív, a přitom v pravý čas, se obvykle nezdaří – hosté poznají první den zralosti neomylně.
Sklízet oříšky nezralé nemá smysl. Pokud si však najdete čas na pozorování veverčího akrobatického představení v korunách stromů, snáze se se ztrátou oříšků smíříte. Ostatně, naše přežití na nich nezávisí, to veverčí často ano. Možná se rádi dozvíte více i o jejich skrytém životě.
Veverka je obratná akrobatka.
Perfektní zrak
Život veverky obecné (Sciurus vulgaris) se odehrává ve větvích stromů. A jako doma se cítí nejen v lesích, ale i na zahradách a v parcích, kde dostatečně vysoké stromy nalezne. Veverky jsou čilé přes den, v noci spí. Akrobatické varieté si můžete vychutnat hned po ránu, kdy jsou nejčipernější.
Ale ani odpoledne nezahálejí. Vmžiku vyšplhají na vršek stromu, zhoupnou se na nejtenčí větvi a s lehkostí přeplachtí přes čtyřmetrovou propast... závratných výšek se nebojí. Velké oči, připomínající černé korálky, nejen že perfektně vidí, ale také bezchybně odhadují vzdálenosti před skokem. Huňatý ocas veverkám slouží jako kormidlo a brzdicí padák zároveň. Jemnými svaly na něm nastavují směr každého chloupku. Po svislých kmenech a větvích svižně běhají díky silným nohám a šikovným drápkům.
Vydatná strava
Ve větvoví se cítí bezpečně, a jen pokud je na zemi něco k snědku, seskočí na chvilku ze svého království. Jídla totiž potřebují hodně, zvláště když samičky pečují o mladé. A ořechy a oříšky jsou nejvydatnější stravou, kterou mohou najít. Jejich tlamička je šikovný louskáček, který skořápku rozlouskne za pár vteřin.
Živí se však i nejrůznějšími semeny. V jehličnatých lesích hodují na šiškách, které jich ukrývají spoustu. Jídelníček si zpestřují i zelenými výhonky, houbami, rostlinami z lesního podrostu, a když jsou k mání, tak i rozličnými plody, vzácně hmyzem.
Mýtus vyvrácen
Podezření z toho, že vybírají ptačí hnízda bylo vědeckými studiemi dávno vyvráceno. Navštěvují leda stará hnízda se zbytky ptačích mršin, z jejichž pozůstatků mohou doplnit vápník. K mylnému podezření z plenění ptačích hnízd patrně přispělo pozorování veverek, které si z hnízda nesly cosi malého a růžového. V takovém případě se však nejedná o ptačí, ale o veverčino vlastní, ještě neosrstěné mláďátko, které právě starostlivě stěhuje z jednoho hnízda do jiného.
Veverka neulovila holátko. Přenáší své mládě do nového příbytku, pokud jí stávající již nepřipadal bezpečný
Zásoby v dutinách
Část potravy si veverky ukládají na zimu. Neupadají do zimního spánku, zimní spižírny jsou pro ně proto otázkou přežití – v zimě dostatek potravy nenajdou, snad s výjimkou šišek, kterých za den ohlodají i sto. Samičky, které v předjaří rodí mláďata, potřebují vydatné zásoby dvojnásob. Kromě vlašských a lískových ořechů to mohou být bukvice, žaludy, a dokonce i houby.
Zásoby ukrývají do stromových dutin nebo je zahrabávají pod zem. Spižírny mají tedy i v přízemí, ale bydlí vždy v co nejvyšším patře. Když nenajdou vzácnou vhodnou dutinu, budují si na příhodných místech koruny útulná obydlí.
Důmyslná izolace
Z větviček si spletou oboustranné kulovité hnízdo, které vystelou mechem, suchou trávou, lýkem, listím, zvířecí srstí i ptačími pírky. Stavba s tenkými stěnami postačí jako letní příbytek k nočnímu odpočinku. Pokud má sloužit jako zázemí pro výchovu mláďat, buduje ji veverka pečlivěji, stejně tak jako útočiště na zimu.
Především ji opatří důmyslnou izolací z jemně rozcupované kůry, díky které si uvnitř udrží příjemné teplo i za mrazů. Zimu prospat neumí, zdržuje se však často uvnitř a ven za potravou vychází, jen když je příznivé počasí. Běhat po větvích za bouře nebo ve vánici je totiž nebezpečné i pro veverku.
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) se pohybuje velmi rychle.
Péče o mláďata
Už v průběhu zimy začínají veverčí námluvy. Mimo toto období žijí veverky jako samotářky a bedlivě střeží své území, které jim skýtá potravu. Ale dvakrát do roka – již v zimě či koncem zimy a pak zjara či v létě, opustí samečci svá teritoria a vydají se hledat partnerky. Namlouvají si je veverčími řečmi, působivými postoji i vábivým pachem.
Když dosáhnou svého, vrátí se domů a veškerou péči o mladé nechají na samičce. Mláďat porodí obvykle tři až šest. Jsou maličká, holá, slepá a matka je musí téměř dva měsíce kojit. Po měsíci však prohlédnou, začnou cupitat po hnízdě a sama si již čistí tělo jazýčkem a packami – pečlivá péče o srst je veverkám dána od narození a díky ní málokdy trpí vnějšími parazity. Po dalších čtrnácti dnech veverčata podnikají první průzkumné výpravy kolem hnízda, ještě po další dva týdny se do něj však vracejí.
Stěhování do bezpečí
Jak už jsme zmínili, nemusí to být nutně hnízdo, ve kterém se narodila. Samička je často přestěhovává, když usoudí, že je dané místo málo bezpečné, nebo hnízdo začne být poněkud vratké a těsné. Pro ten účel už má náhradní hnízda dokonce předem připravená. Dvouměsíčním mláďatům konečně narostou zoubky tak silné, aby je matka mohla začít přikrmovat běžnou veverčí stravou. Přitom je učí, co jíst a čemu se naopak vyhnout. Dorůstající potomci ji tak ještě nějaký čas doprovázejí – jakmile však odrostou, musí si najít svá vlastní území.
Těžký život
V následujícím roce mladé veverky dospějí (jarní várka může dospět již na sklonku téhož léta), ale jen každá čtvrtá se dočká svých prvních narozenin. Jsou nezkušené, a tak se snadno stanou kořistí ptáků i savců. Přes výkonnost veverčích matek, které ročně odchovají kolem deseti mláďat, proto přemnožení veverek nehrozí, ba právě naopak.
Právem patří mezi chráněné živočichy. Pokud budou mít výjimečné štěstí, mohou se veverky dožít sedmi let, a zcela ojediněle věku ještě o pár let vyššího. Nemají to zkrátka nikterak snadné, ačkoli působí při svém hopkání po stromech bezstarostně.
Veverčí krmítka
I proto se na zahradách v zimě stále častěji objevují speciální krmítka právě pro ně. Veverky si odklopí stříšku, vezmou chutné sousto a zbytek zásob zůstane v suchu. Jejich vlastní spižírna se zásobami, které si v létě uschovaly, totiž může selhat a veverka je pak o hladu.
Například když si oříšky naskládala do nepoužívaných holínek, které poté někdo zákeřně vysypal. A pokud jí nabídnete kupříkladu slunečnicová semínka již na podzim, možná vám ubere oříšků o něco méně. V zimě jí pak kromě rozličných semínek a ořechů můžete potěšit i sušeným ovocem.
Veverky se rychle naučí krmítko používat
- Veverky můžete spatřit v různých barevných formách – od rezavé až po takřka černou. Stále se však jedná o ten samý druh, který má do vínku dánu velkou variabilitu ve zbarvení srsti.
- Nápadné štětičky na uších jsou výbavou spojenou se zimní srstí, v létě téměř mizí. V zimě mají také všechny veverky jakoby šedý nádech srsti. Odstín vytváří velmi hustá, jemná a teplá podsada, který drobná tělíčka chrání před prochladnutím.
- Pokud naleznete malé veveřátko, které vypadlo z hnízda, obraťte se co možná nejdříve na záchrannou stanici pro živočichy, nejlépe na specializovanou záchrannou stanici pro veverky Pinky, ve které zachránili, odchovali a na další život v přírodě dobře připravili již přes tisíc veverčat.
- Odchovat mládě tak, aby ho čekal plnohodnotný život v přírodě, je totiž velmi obtížná disciplína a je namístě nechat jeho záchranu na odbornících. Nehledě na to, že bez povolení je držení veverky jakožto chráněného živočicha nezákonné.
- Kontakt na záchrannou stanici a další informace naleznete na veveratka.cz.
Související články
Zdroj: časopis Receptář
