Dnes již není pochyb o tom, že pradědem všech rozmanitých psích plemen je opravdu vlk obecný (Canis lupus). Jak k oné podivuhodné proměně došlo?

Jak se vlk spřátelil s člověkem

Pravěcí vlci možná nebyli tak plaší jako ti dnešní – neměli za sebou historii nelítostného pronásledování. A protože dovedli rozkousat i to, co naši předci z ulovených zvířat nespořádali, začali se drzejší a vynalézavější vlci ochomýtat kolem lidských osad. Proč se honit za potravou, když tu leží na zemi? Když si pak lidé ochočili vlčí štěňata a ta uznala za vůdce smečky člověka místo vlka, proměnil se vlk ve psa. Osvědčil se jako vynikající pomocník při lovu – stopař i nadháněč, a také jako hlídač. Po boku člověka se v této roli objevil na Středním východě již ve starší době kamenné a možná ještě mnohem dříve. V poslední době tajemství dávné minulosti odhaluje především zkoumání DNA. Porovnání DNA mumifikovaných psů z různých koutů světa a současných například dokázalo, že i americká plemena psů pocházejí z euroasijských vlků. Do Ameriky se tudíž dostala s lidmi v době, kdy tyto kontinenty ještě nerozděloval oceán.

Proč se k lidem přidružil zrovna vlk a ne jakékoli z mnoha jiných zvířat? Vlci v sobě mají vrozenou potřebu sounáležitosti a soudržnosti, žijí ve smečkách které dokonale spolupracují nejen při lovu. Skládají se nejčastěji z rodičovského páru a odrostlých potomků, kteří dospívají až ve třech letech, dospělým se však fyzicky vyrovnají již ve stáří půl roku. (Většina studií považuje smečku za seskupení více dospělých vlků, seřazených od vůdce po nejníže postaveného. Ovšem tyto informace pocházejí ze zajetí, v přírodě je velmi nesnadné pozorovat složité rodinné vztahy vlků. Mladí vlci, kteří nejsou omezeni plotem, po dosažení dospělosti obvykle založit svou vlastní rodinu - smečku.)

Psi si oproti vlkům zachovávají některé "dětské vlastnosti" po celý život. Za svého vůdce mohou dobrovolně uznat člověka a stát se jeho oddanými společníci. S lidmi mají vlci také překvapivě shodnou řeč – rozumí navzájem snadno svým postojům, gestům, signálům. Lidé navíc žídoucí vlastnosti přirozeným chovem podporovali, vybírali si krotší a ve společném dorozumívání učenlivější štěňata.

Záhada psích plemen

Zdá se neuvěřitelné, že za tisíce let vznikli z vlka tak odlišní tvorové - přírodní evoluce měla na výrobu nových druhů zvířat nesrovnatelně více času. Jenže vlk v sobě skrývá mnohem větší potenciál, než se na zběžný pohled zdá. Vlci osídlili velkou část planety, dovedli se přizpůsobit nejrůznějšímu klimatu a životním podmínkám. Jsou úspěšní díky výhodné spolupráci ve smečkách i genetické variabilitě. Pravda, všichni jsou si zdánlivě podobní. Ale když bychom porovnali vlky z chladných severských krajů a vlky z oblastí teplých, bylo by zřejmé, že stejní nejsou ani tělesně, ani v chování, i když se stále jedná o poddruhy jednoho druhu. Severští vlci přežívají v drsných podmínkách díky robustní stavbě těla, dlouhé srsti, dokonalé spolupráci a disciplíně. Jižní vlci jsou menší, srst mají kratší a hnědavou na rozdíl od severské šedé či bělavé a v horku si klidně dají siestu.

Proměnlivý potenciál vlků je ve skutečnosti ještě větší, než působí navenek. Vlci nemají důvod, aby měnili svou skvěle fungující podobu, tedy aby se díky přírodnímu výběru prosadily jiné tělesné. Přesto v sobě ukrývají schopnost velké proměnlivosti (na rozdíl třebas od později domestikované kočky), která se uplatní, když ji k tomu podmínky pobídnou.

Podivuhodná proměna

Vlk se začal rychle proměňovat od okamžiku, kdy utvořil pouto s člověkem a stal se nejstarším zdomácnělým zvířetem. Vyžadoval to odlišný způsob života, odlišná strava s vyšším podílem rostlinné složky (psům se dokonce o trochu prodloužila střeva) a především začala zasahovat i selekce chovu – lidé vybírali a množili takové psy, kteří se jim hodili. Jejich vlastnosti a vzhled se tak předávaly dál, násobily a různě kombinovaly. Podle různých úkolů, které na psy v průběhu tisíciletí lidé kladli, se psi stále měnili. Již dávno tak postupně vznikli psi zcela odlišného vzhledu a vlastností.

  • Na mnoha vzdálených místech nezávisle na sobě vznikla psí plemena, která se navzájem kvůli stejné úloze psů velmi podobala (například kavkazský a pyrenejský horský pes). Na venkově se uplatnil odolný, velký a spolehlivý pes, který zemědělcům hlídal dobytek i stavení.
  • Obratní psi ovčáčtí pomáhají ovčákovi pracovat se stádem.
  • Mohutní a stateční psi pastevečtí, pro něž je stádo ovcí rodinou, je srdnatě chrání před velkými šelmami – včetně svých bratrů vlků.

Již před naším letopočtem bojovali v Arénách Alexandra Velikého psi podobní dnešním dogám proti lvům. Před pár sty lety pak byla z těchto předků vyšlechtěna bojová plemena, která sloužila k další politováníhodné zábavě lidí – ke krvavým soubojům psu proti psu. Lepší osud měli malí společenští psíci, vyšlechtění především pro potěchu – u nich byla žádoucí nejen malá velikost a roztomilý vzhled, ale i mírná, poddajná, hravá a učenlivá povaha, což je vidět například na pudlících.

Pes na lovu

Nejen severští a jižní vlci, ale i vlohy vlků uvnitř smečky se liší, a podle toho v ní vykonávají odlišné úkoly. Někteří lépe stopují, jiní kořist snáze dopadnou a usmrtí. Možná i tato rozdílná nadání se dnes promítají do různých loveckých plemen, která se šlechtěním stále více specializovala. Zatímco jeden a půl měsíce staré štěně jezevčíka, které spatří malého králíčka, jej obvykle bez váhání chytí a zakousne, stejně staré štěně pointra jej důsledně stopuje a pak vystavuje – poukazuje na něj, ale nezaútočí. (Štěně pudla si s králíčkem spíš hraje a vůbec ho nenapadne kamaráda lovit.)

S různým posláním jednotlivých plemen psů souvisí často i jejich až bizarní zjev. Například vynikající stopař bladhaund, kterého vyšlechtili ardénští mniši, získal své dlouhé převislé uši a oči nořící se do záhybů nadbytečné kůže proto, aby byl ještě více nucen rozvinout čich. A schopnosti jeho nosu jsou opravdu úctyhodné – dovede najít i dva týdny starou stopu.

Tendence stopovat, stavět, nebo pronásledovat a přinášet kořist je u lovecných psů opravdu dědičná. U kříženců se protichůdné tendence mohou různě mísit a psi se pak snaží splnit více neslučitelných úkolů najednou, jak se snaží pánovi vyhovět. Voříšci vůbec přinášejí nejrůznější překvapení a je zajímavé, že se třebas podobají plemenu, které v rodokmenu vůbec nemají. Ostatně, dnešní plemena vznikla právě křížením různých psů a musí se cíleným chovem stále bedlivě udržovat – a to nejen s ohledem na tělesné vlastnosti a různé vlohy, ale i na chování a povahu – a zde hodně záleží na poctivosti i umu chovatele.

Plemena starobylá i moderní

Pozor na to, že pokud koupíte štěně od "chovatele", který vám svůj chov neukáže, pochází patrně z nelegální "množírny", kde psi v otřesných podmínkách klecí sotva přežívají jako stroje na výrobu štěňat!

Lidé si tedy vybírali psy, jejichž schopnosti se jim hodily a tyto jedince dále rozmnožovali. Tím psy neustále měnili, aniž by uvažovali o plemenech jak je chápeme dnes. Až ve staré Číně a Japonsku započal cílený chov psích plemen určitých stále stejných vlastností i vzhledu. Psů si cenili také ve starověkém Egyptě, v Mezopotámii, Řecku a Římě. Některá starobylá, dávno vyšlechtěná plemena se dodnes příliš nezměnila. Patří mezi ně například sibiřský husky, aljašský malamut, čaučau a šarpej pocházející z Číny, basenji (kongo teriér) z Afriky, dalmatin pocházející z Dalmácie.Historie většiny dnešních plemen v podobě, v jaké je známe, je však mnohem kratší - šlechtění psů se v Evropě plně rozvinulo až v 17 století.

Například dobrmana vyšlechtil německý chovatel Friedrich L. Dobermann, a to patrně z ovčáka, krátkosrstého loveckého psa, modré dogy a hladkosrstého pinče. Přál si spolehlivého obranáře, a protože jeho představy žádné dostupné plemeno nesplňovalo, vytvořil si vlastní. Původní dobrman byl až nebezpečně ostrý, dnešní psi tohoto plemena jsou díky další selekci umírněnější.

Dnes tolik oblíbený zlatý retrívr se objevil v roce 1864, kdy zapálený chovatel psů lord Tweedmouth ve vrhu černých retrívrů objevil jedno štěně se zlatou srstí. To pak křížil s vodním španělem a potomky zpětně opět s retrívry, časem přispěl ještě krásný irský setr a bladhaund. Za pouhých padesát let byl zlatý retrívr uznán jako oficiální plemeno. (Plemena od roku 1911 uznává mezinárodní kynologická federace FCI.)

Rozdílný vzhled i povaha

Plemeno psa bychom si v žádném případě neměli vybírat jen podle vzhledu. Povaha psů se samozřejmě i uvnitř plemene značně liší, každý pes je jiná osobnost. Ale mnoho mají společného a některé vlastnosti byly po dlouhou dobu chovem cíleně podporovány a jsou pro plemeno typické. Například pokud byli spolu bez zásahů člověka chováni teriéři a bíglové, štěňata teriérů zaujala vždy dominantní postavení a bígly vedla. Zatímco poddajného, mírného a citlivého bígla je snazší vychovat, teriéři, vyšlechtěni k boji proti dravým zvířatům, ostří, samostatní a nebojácní, jen tak každého za vůdce hodného následování neuznají. Bíglové jsou sice též lovečtí psi, ale měli za úkol sledovat stopu, kořist nadhánět a po zastřelení neporušenou svědomitě aportovat – a to vyžaduje úplně jiné vlastnosti. Dobrá výchova však ani u agresivnějších plemen nespočívá v násilí a trestech. Správnou cestou je jedině přirozená autorita, vyrovnanost, trpělivost a dostatek znalostí. Jen tak nastane mezi člověkem a jeho psem soulad, důvěrné přátelství a naplní se nerozlučné pouto, které přetrvává již tisíce let.