obrázek z archivu ireceptar.cz

Podivuhodný svět hlemýždě zahradního

Šnečí život probíhá v poklidném tempu, na jedné noze ani příliš spěchat nelze. Proč také. Potrava neuteče a když hrozí nebezpečí, schovají se hlemýždi a páskovky do ulity. Ulita je velmi krásným i praktickým výtvorem přírody.

Na rozdíl od plzáka španělského hlemýžď zahradní (Helix pomatia) do naší přírody patří a díky pěkným ulitám a mnohem menší škodlivosti je nám i mnohem více sympatický.

Domov v džungli

Hlemýždi si libují ve spleti bujné vegetace, která skýtá dostatek potravy a zároveň je chrání před vysušujícím sluncem. Žijí pod hustými keři a v trávě na okrajích lesů, jak ale druhové jméno napovídá, oblíbili si i lidské zahrady. Zahrádkářům však hlemýždi jen výjimečně způsobují takové škody, jako to umí jejich přivandrovalý kolega bez ulity plzák španělský. Hlemýžď zahradní se drží spíše v zarostlých rozích zahrady a díky tomu, že se pohybuje jako hlemýžď, tedy pomalu a nerad, je v případě potřeby snadné jej sebrat a odnést do lesa. Zpět se rozhodně nebude plazit s takovou urputností jako plzák španělský.

Když se dva hlemýždi potkajíKdyž se dva hlemýždi potkajíAutor: Archiv ireceptar.cz

 

Výkonné struhadlo zeleniny

Hlemýžď může za jediný den spořádat množství rostlinné hmoty, které vyváží polovinu jeho těla. Listy i stonky strouhá ostrým „jazykem“, páskem v ústech zvaným radula, který vskutku funguje jako struhadlo. Je posetý mikroskopickými ostrými „zoubky“, vápníkem vyztuženými odontocyty. Hlemýžď dovede zelenou potravu dokonale využít, není vybíravý a umí strávit i těžko stravitelnou celulózu. Ovšem pokud narazí na lesní (nebo i zahradní) jahodu, lákavému dezertu neodolá.

Nejlepší mobilní domek všech dob

Tělo hlemýždě může být až 6 cm dlouhé a tomu odpovídá i velikost ulity. Pohledná ulita, vybarvená různými odstíny od hnědé do světle béžové, má až pět závitů. Naprostá většina hlemýžďů patří mezi praváky, spirály ulit jsou většinou pravotočivé, zatímco levotočivé jsou vzácností. Hlemýžď si ulitu vytváří z uhličitanu vápenatého, který vylučuje pokožkou. Potřebné minerály na stavbu si střádá z potravy.
V tvrdé schránce hlemýžď ukrývá vnitřní orgány, ven vysunuje pouze svalnatou nohu, po které se plazí, a hlavu. Ulita na zádech funguje skutečně jako domek – má totiž i dveře. Pokud se chce chránit před suchem a v klidu si odpočinout, uzavře hlemýžď vchod tenkým, blanitým víčkem zvaným epifragma. Vytváří jej ze silnější vrstvy slizu, která po zaschnutí vypadá jako kousek pergamenu. Zimu hlemýždi přečkávají zavrtaní v zemi a ulitu si navíc uzavřou důkladnějšími zimními dveřmi – pevným, zvápenatělým víčkem, které obsahuje drobné dýchací póry. Materiál na stavbu zimních dveří, vápenaté soli, si hlemýžď střádá v těle po celé léto.

hlemýžď zahradní (Helix pomatia)hlemýžď zahradní (Helix pomatia)Autor: Archiv ireceptar.cz

Jak se dostat pod ulitu?

Hlemýžď představuje chutné sousto pro řadu zvířat, ovšem jakmile se ocitne v nebezpečí, rychle se schová do ulity a spoléhá na její pevné stěny. Vytáhnout jej nelze, ale například vrány, havrani a drozdi dovedou ulitu rozbít o kámen. Menšího hlemýždě může hladová ropucha spolknout i s ulitou, odradit se nenechá ani ježek či ještěrka. Nejzranitelnější jsou malí hlemýždi brzy po vylíhnutí a pro mnohá zvířata jsou vítaným zpestřením jídelníčku také šnečí vajíčka.

Po stříbrné stopě

Plazit se na měkké noze po nejrůznějším povrchu, který příroda nabízí, by bylo téměř nemožné, kdyby si hlemýždi pohyb neusnadňovali slizem. Díky němu noha snáze klouže po podkladu a také se zbavuje nečistot, které na ní ulpívají. Sliz hlemýždě částečně chrání před oděrky a kromě ve vodě bobtnavého mucinu obsahuje i hojivé látky, které případné ranky vyčistí. Jemnou pokožku i vajíčka chrání také před vyschnutím. Sliz zůstává za hlemýžděm všude, kudy se jeho noha plazila a po zaschnutí jej můžeme vidět jako jemnou třpytivou cestičku.

Páskovka žíhaná použila hlemýždě zahradního jako taxíkPáskovka žíhaná použila hlemýždě zahradního jako taxíkAutor: Archiv ireceptar.cz

Očka na stopkách

Hlemýžď má vícero možností, jak zacházet s vlastními kukadly. Když chce mít rozhled, vysune je na teleskopických stopkách co nejvýše. Pokud ho někdo vyrušuje, nebo mu na očka dokonce sahá, zanoří rychle celá tykadla do hlavy. Pod dlouhými tykadly, která vidí a vysouvají se tlakem tělní tekutiny, se nachází ještě kratší spodní pár, kterými hlemýžď důkladně ohmatává terén před sebou i potravu. Hmat a čich je pro něj důležitý, protože i když jsou očka teleskopická, vidí zřejmě jen na pár centimetrů před sebe a značně zjednodušeně. Na hlavě bychom kromě očí a úst asi čekali i dýchací otvor, ten se však nachází na svrchní straně těla, blízko ústí ulity. Když hlemýždě zaplaví voda, dovede otvor dočasně uzavřít.

Když se hlemýždi objímají…

Hlemýžď je hermafrodit, všichni jedinci jsou stejní a ukrývají v sobě rozmnožovací orgány obojího pohlaví. Sám sebe však hlemýžď oplodnit nemůže, k milostnému aktu potřebuje druha svého druhu.
Páření hlemýžďů vyhlíží láskyplně. Po jarních namlouvacích rituálech se v páru přitisknou chodidlem svalnaté nohy k sobě, jako by se objímali. Navzájem do těla druhého vpraví vápenný aragonitový šíp, který zřejmě prohlubuje hlemýždí vášeň. Po skončení celého aktu bývá oplodněný pouze jeden hlemýžď z páru. Po čtyři měsíce pak postupně klade až 60 vajíček, která na svět přicházejí otvorem umístěným za hlavou. Vytvořit tolik až půl centimetru velkých, bílých kulatých vajíček stojí hlemýždě mnoho energie. Pro každou snůšku vyhrabe úhlednou jamku a po nakladení ji pečlivě zahrne.

hlemýždi v objetíhlemýždi v objetíAutor: Archiv ireceptar.cz


Za necelý měsíc se z vajíček vylíhnou miniaturní hlemýždi. Vypadají jako zmenšeniny dospělých, ale jejich křehká ulitka je zprvu téměř průsvitná. Než dorostou velikosti rodičů a dospějí, uběhnou celé tři roky. Hlemýždi se mohou dožít až sedmi let.

Šneci na talíři

V některých zemích jsou vaření hlemýždi pochoutkou. Jejich sběr však v těchto oblastech vedl bohužel téměř k jejich vyhubení. Proto je dnes hlemýžď zapsán i v červené knize ohrožených druhů! Pro kulinářské účely je hlemýžď zahradní nyní chován na šnečích farmách. I u nás v některých oblastech kvůli sběru hlemýžďů ubylo – v restauracích ani domácnostech se u nás sice běžně nepodávají, ale vyvážejí se do zahraničí. Celkově však v naší krajině zatím ohroženi nejsou.

Nekonečná pestrost ulit

Kromě hlemýždě zahradního jsou ulitou z našich suchozemských plžů vybaveny také páskovky. Páskovka keřová (Cepaea hortensis) má variabilně zbarvené, pásky zdobené ulity, poznáme ji však podle jejich bílého ústí. Věrna svému jménu obývá především křoviny, okraje lesů, zarostlé kouty zahrad. Může se křížit i s o trošku větší, na podobných místech žijící páskovkou hajní (Cepaea nemoralis). Ta má ústí ulity hnědé a rovněž hýří nejrůznějšími barvami, od bílé přes růžovou, žlutou až po téměř černou. Oba druhy vytvářejí ulity nejrůznějších barev a vzorů a kříženci, které občas zplodí, spektrum ještě obohacují. Do třetice se přidává suchomilnější páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), jejíž světlé ulity jsou zdobeny tenkými hnědými proužky.
Špičatou, přes 2 cm dlouhou a jantarově průsvitnou ulitu si s sebou nosí jantarka obecná (Succinea putris), která miluje vlhká místa a často ji spatříme, jak šplhá vzhůru po listech rostlin.