Husy žijí v trvalých párech, pro které naše „v dobrém a zlém・ není jen planý slib. Neodluční a k nerozeznání si podobní druh a družka spolu stráví celý život.

Rodina na vodě

Po většinu roku se páry sdružují do menších i velkých hejn, pro založení rodiny však mají raději klid a soukromí. Hnízdo z trávy a rákosu husa navrší blízko vody, nejraději na bezpečném ostrůvku. Může využít i rozsochy ve vrbách. Na podušku z prachového peří snese 4-10 bělavých vajec a sedí na nich celý měsíc. Když se na chvilku vzdálí, aby se vykoupala a najedla, vejce přikryje peřinkou. Pokud by se některé vykutálelo, umí je zobákem přivalit zpět i na nerovném povrchu. Houser je na stráži, pokud spatří nebezpečí, husu varuje a vetřelce se snaží zahnat. Hlasitě syčí, tluče křídly a neváhá citelně štípnout. Rád zahání kohokoli, i kdyby od něj reálné nebezpečí nehrozilo. Husa ho za to totiž pochválí kejháním a uznalým kýváním hlavou. Housata umějí plavat a krmit se zanedlouho po vyklubání, rodiče je však musí vodit na místa s dostatkem potravy, chránit je a zahřívat.

Husí pochod

Mláďata dospějí až napřesrok. Do té doby se toulají, sbírají zkušenosti ve světě. Když dospějí a utvoří páry, vracejí se s oblibou tam, kde jeden z nich přišel na svět.

Vpředu husa, za ní housata a nakonec houser - husí pochod nás rozesmával a dojímal odedávna. Průkopník etologie (nauky o chování zvířat) Konrad Lorenz již před mnoha lety zjistil, že housata považují za matku toho, koho spatří, když se vyklubou. Říká se tomu vtištění. A pokud místo husy uvidí člověka, budou ho husím pochodem následovat a zcela mu důvěřovat. Ptáky z čeledi vrubozobých, kam patří husy i kachny, považoval Lorenz za své první a výtečné učitele. Už v pěti letech si vyprosil čerstvě vylíhlé kachně, které pečlivě vychoval a poté se o ně staral celých patnáct let. Říkal, že se sám stal „obětí“ vtištění, a kachny a husy, které choval, mu navždy přirostly k srdci.

Upovídaná housata

Husy spolu komunikují stále: za letu hlasitě kejhají, při pastvě si tiše povídají „ga ga ga“. Šest slabik značí pomalou chůzi, tříslabičné zvolání „přidávám do kroku a rychlé dvouslabičné „odlétám. Upovídaná jsou už malá housata. Stále se jednoduchým štěbetáním ujišťují, zda jsou rodiče nablízku. A když jsou nasycená a zavrtají se do matčina peří, ozývají se takzvaným trylkem, který značí příjemnou únavu. Leknou-li se, rodiče to podle speciálních slabik poznají a spěchají na pomoc. Rozumí i tomu, když se houseti někam nechce. A pokud se mládě zatoulá a ocitne samo, piští jako siréna tak dlouho, dokud rodiče nepřispěchají. Bez jejich pernaté náruče, ochrany a tepla je ztracené, byť se dovede krmit samo.

Na pastvě

Šťavnatá tráva je oblíbenou potravou hus. Jsou vegetariánky, kromě stébel rády sezobnou i semena. Lákají je i pole s obilím. Málokdy je ale spatříme na pastvě, protože bezpečnou hladinu rybníka opouštějí většinou v noci a časně zrána. Houser hlídá a bedlivě pozoruje okolí, zatímco ostatní se pasou.

Husa divoká a domácí

Husa velká (Anser anser) může být až 85 cm dlouhá a v rozpětí dosahovat 170 cm. Potřebuje klidnou, rozlehlou vodní hladinu s bujnou zelení na březích. Znečištění vody ji ohrožuje stejně jako mizení přirozených, zarostlých břehů. Může se dožít dvaceti let i více. U nás byla několikrát málem vyhubena, ale díky ochraně se opět vzpamatovala. Dnes hnízdí na velkých rybnících jižní Moravy, Třeboňska, Českobudějovicka, Českolipska, Písecka a Pardubicka. Husa domácí je domestikovaným potomkem husy velké. Je stejně velká a kejhá podobně, takže se spolu snadno domluví. Husy velké někdy přistanou ve výběhu domácích hus, na cesty je však nezlákají. Rozmanitá plemena šlechtili již staří Římané, dodnes se dochovala husa římská s chocholatým temenem. Podobně jako v Evropě zdomácněla husa velká, Číňané již ve starověku domestikovali husu labutí.

Podobná husa polní (Anser fabalis) hnízdí u chladných jezer v tundře a tajze na severu Evropy a k nám přilétá ve velkých hejnech zimovat či pouze prolétá.