Na sněhu najdeme celou škálu otisků – od malých křehkých korálků myšic až po stopy zajíců, lišek, srnčí nebo jelení zvěře. Rozhrabaný sníh zase prozradí, že tu v noci ryli divočáci a spadané uštípané jehličí prozradí veverku, nebo dokonce tetřeva, kteří si na něm pochutnávali.

Plné krmelce

Myslivci mají nyní s péčí o zvěř mnoho práce. Pravidelně doplňují do krmelců krmení, aby zvěř nestrádala. Pokud u krmelců nejsou zásobníky sena, musejí seno pravidelně dovážet. I v zimních měsících musí být v krmelcích nebo solnících dostatek soli, která je důležitá pro trávení. Pokud napadlo hodně sněhu, musejí také podle možností prohrnovat a čistit stezky k zásypům, aby se bažantí zvěř, která se na rozdíl od vysoké zvěře jen těžko prodírá vyšší vrstvou sněhu, mohla snadno dostat k naplněným zásypům a nakrmit se.

Co je to poslední leč?

Pokračují hony na drobnou zvěř. Část honitby, kde se právě loví, se nazývá leč. Během společného lovu se zpravidla loví postupně v několika lečích. Takzvaná poslední leč pak probíhá v místním hostinci nebo lovecké chatě, kde se myslivci scházejí, aby se při dobrém jídle a pití pobavili a náležitě zhodnotili skončený hon.

Jehličí a jmelí jako výživná pochoutka

Právě tetřev se v zimě živí výhradně jehličím smrků a borovic, které spásá z vrcholových partií korun stromů. Není divu – jehličí obsahuje šestkrát víc vitamínu C než citron nebo pomeranč, přibližně 3 % tuku a 20 % škrobu. Z poražených stromů okusuje jehličí i spárkatá zvěř.


Na vysokých lípách, topolech nebo i na jehličnanech můžeme zahlédnout trsy jmelí, které navštěvují známí zimní hosté s chocholkou – brkoslavové. Bílé kuličky jmelí jim velmi chutnají – jejich zažívacím ústrojím projdou velmi rychle a neporušené semínko jmelí vyloučí s trusem již během 7 až 10 minut. Semínko se často přilepí na spodní větve a časem tam z něj vyroste nový keřík této známé poloparazitující rostliny.

Vydry, volavky a kuny na lovu

Na břehu potoka můžeme narazit na zbytky noční hostiny vydry říční – například na několik šupin a ocas ze pstruha. Kořist si vynesla na břeh, kde ji mohla pohodlně zkonzumovat. Vydra říční je považována za královnu našich vod. Životu pod vodou je dokonale přizpůsobena. Dokáže se potápět až do hloubky 12 metrů a pod hladinou vydrží až minutu. Dovede vyskočit z vody nad hladinu až do výšky 90 cm a plavat rychlostí až kolem 7 km/hod. Velmi čilá je i na souši. Během noci nachodí 3 až 16 km.


Velké stopy po volavce popelavé již ale neprozradí, zda měla úspěšný lov. Pokud volavka uloví rybu, bleskurychle ji spolkne a číhá dál. Jen její stopy prozradí, že prošla sněhem až do nezamrzlé tůně, kde číhala na kořist. Její lovecká strategie je jednoduchá, byť náročná na trpělivost – volavka dlouhé minuty nehnutě vyčkává na jednom místě, až se v její blízkosti objeví malá rybka.
Kuna lesní se pohybuje převážně v korunách stromů, kde výborně šplhá a přeskakuje z větve na větev. Aby se dobře udržela na mokrých a omrzlých větvích, má chodidla mezi prsty porostlá hustou srstí. Na rozdíl od kuny skalní, které toto chybí.

Datlí „kovárna“

Většinou jde o strom s rozpraskanou kůrou, do které strakapoud vtlačuje smrkové nebo borové šišky, z nichž poté vyzobává semínka. Když jsou semínka vyzobaná z jedné strany, strakapoud šišku zobákem povytáhne, otočí a zpracovává její druhou stranu. Když už v šišce není co vyzobávat, odletí pro jinou, vrátí se s ní ke štěrbině, novou šišku si zastrčí mezi tělo a kmen stromu, prázdnou starou opracovanou zobákem odhodí za sebe a novou zasune do prázdné štěrbiny – vždy špičkou nahoru, aby se snadno dostal zobákem mezi šupiny. Kolem stromu, kterému se říká datlí kovárna, tak najdeme až desítky rozklovaných šišek.
A potom že v zimním lese panuje klid…